Chvála V., Trapková L.: Jazyk a zdraví
Psáno pro Vesmír, listopad 2001
Výzkum v medicíně se soustředí na stále větší detaily, jak to umožňuje rozvoj technologie. Na rozdíl od minulosti, kdy jsme stáli bezradní před barierou lebeční kosti a mohli jsme se tak jen dohadovat, co se při myšlení v hlavě děje, dnes je možné sledovat neuvěřitelně jemné změny krevního průtoku v mozkové tkáni, jsou využívány k výzkumu i tak komplikované činnosti jakou je řeč, jak o tom píší kolegové Kalvach a Blažková v říjnovém čísle Vesmíru.[1] Nabízíme možnost porovnat, k čemu lze dojít pozorováním velkých celků -chování rodin, tedy z druhé strany výzkumné metodologie.[2] Jazyk se jeví jako komplikovaný organizmus, který lze těžko pochopit jen studiem mozkové tkáně. Tak např. fakt, že již malé dítě reaguje na odlišný jazykový modul, takže aniž rozumí detailům pozná změnu mluvícího z dánštiny na japonštinu, může ležet právě zde- jazykový modul představuje celé živé interakční pole. Není divu, že na změnu jazykového modulu reagují i zvířata. (Science 288, 349-351, 2000)
Je to právě dítě, které po narození proměňuje jazyk rodiny. Dospělá matka regreduje až na preverbální úroveň s dítětem, aby jej dále provázela nově vznikajícím jazykem-světem. To se děje v intimním prostoru rodiny. V něm se odehrává znovuzrození jazyka s každým novým členem, přičemž se míchají novotvary do obecnějšího jazyka rodiny, která je nucena komunikovat navenek s širokým mimorodinným okolím obecnějším jazykem. Právě odchylkami od normy, novotvary, novými významy a výkladem smyslu se liší jazyk každé jednotlivé rodiny od ostatního jazykového prostředí. Celý proces od vzniku jedinečného jazyka až po obecně srozumitelnou řeč probíhá živelně v oscilacích mezi dvěma polaritami ženského a mužského jazykového modu. V jedné polaritě nabízí vnitřní svět rodiny dítěti akceptování všeho, co tvoří, a ve své druhé polaritě vyžaduje proměňování dítěte ve prospěch obecnějšího jazyka. Tím postupně uvádí dítě do širších světů.
Význam jazyka pro vývoj rodinného systému
Máme-li porozumět klinické zkušenosti s rodinami v transgeneračním pohledu, je třeba přijmout předpoklad, že každá rodina je tvořena jiným, vlastním jazykem. Pokud bychom poukazovali jen na verbální složku sémantického pole rodiny, těžko bychom někoho o takovém tvrzení přesvědčili. Rodiny se na první pohled v národním jazykovém prostředí ve slovní zásobě liší jen málo.
Rozumíme-li však jazyku jako sémiotickému systému, který funguje jako kód přiřazování významů posloupnostem událostí, pak vidíme, že verbalita je jen pověstná špička ledovce, jehož podstatnou část pod hladinou nevidíme. Rádi bychom navázali na úvahy Romana Jacobsona, který usiloval o pochopení fenoménu jazyka ve všech jeho projevech.
I on ukazoval, že není možné jazyk vyčlenit z ostatního lidského chování, protože „celek tohoto chování je vždy signifikantní“.[3]
Celá rodinná terapie stojí na tom, že médiem rodinného prostředí je jazyk, přesněji celé sémantické pole. To si lze představit jako neustálé přiřazování významů všem možným posloupnostem událostí. Selektivní výhoda takového chování je nejspíš v tom, že čím lépe odhaduji význam posloupnosti, tím pravděpodobněji odhadnu další krok událostí. Svět se mi stává vyzpytatelným.
Tak když se např. nejprve setmí a pak si jde maminka lehnout, je noc a bude se spát. Když si jde lehnout za dne, něco s ní je v nepořádku, budu se muset sám o sebe postarat. Nebo jindy když už na schodech voní jídlo, slyším hudbu a nebyl jsem ve škole, doma se chystá slavnostní oběd, budu se mít dobře. V jiném případě může být celá sekvence ohrožující, protože mě zase budou nutit do jídla. Když voní jídlo, ale tatínek se tváří nebezpečně, něco se asi stalo a matka si bude otce udobřovat. V takovém případě je bezpečnější se stáhnout se svými požadavky.
Právě tak zvířata: Když pán vstane a dělá ty a ty zvuky v koupelně, ty a ty pachy při snídani, cinká klíči, půjdu s ním do práce. Radostná nálada psa. Pokud ale pán vstává za tmy, nervózně pobíhá bytem, bere a pokládá různé předměty, za běhu jí, bere si na sebe věci, které páchnou jinak, něco mi neklidně vysvětluje u dveří, nebere vodítko, znamená to, že pes bude muset být doma, přestože je také slyšet cinkání klíči. Pes může očekávat příšernou nudu a není jisté, jestli páníčka ještě kdy uvidí. Smutný pes.
Sehranost domácího zvířete s jazykem rodiny je někdy tak nápadná, že majitele psů lze jen těžko přesvědčit, že jejich miláčci nemyslí tak jako lidé. Zvířata v domácnosti dokládají existenci něčeho, co bychom mohli nazvat sémantické podloží rodiny, bohaté soustavě zvuků, pachů, světel, barev, pohybů, souhybů, tvarů, prostorových vymezení a omezení, které se vyvíjejí v kratších či delších cyklech. Tvoří tak nezaměnitelnou spleť sekvencí, kterým ten, kdo zde žije, přiřazuje významy. Protože velkou část všech těchto událostí produkují další živí tvorové v prostoru soužití rodiny, jsou si všichni vzájemně jediným interakčním polem, ve kterém je přiřazování významů a hledání konsensů (kon-sens) v kontextu (v kon-textu) hlavní náplní. Vrcholem této společné činnosti je vznik specifické formy kódu- mluveného jazyka.
Takto definované sémantické prostředí rodiny je vždy jedinečné. Vyvíjí se interakcí všech účastníků a na jeho vývoji závisí prospěch každého z nich. Dospělí jedinci komunikují obecným jazykem s širokým okolím rodiny- světem, a na druhé straně mezi sebou domácím jazykem. Ten se neustále vyvíjí podle potřeb celého rodinného systému jako živý organizmus. Někdy je tento vnitřní jazyk rodiny tak odlišný, že kontakt s okolím vyžaduje překladatele. Dobře to bylo vidět v rodině, kde bylo dítě silnější než rodiče a trvalo na své „dětštině“, tedy nesnažilo se napodobit zvukové posloupnosti podle rodičů, ale přiřazovalo významy svým vlastním posloupnostem zvuků- slovům. Slabí rodiče se jeho řeči naučili, dobře mu rozuměli, ale „cizincům“ museli překládat. Tento stav chránil dítě před nároky okolí a zároveň účinně bránil separaci dítěte od matky.
Tvrzení, že na vývoji sémantického pole závisí vývoj všech účastníků, není nadnesené. Schopnost porozumět smyslu stále složitějších posloupností událostí, vyžaduje neustálý trénink. Přiřazování smyslu, kódování, jde pomalu a rozvíjí se od nepatrných rozdílů, odlišitelných od pozadí. Událost, třeba pohyb tmavého pruhu v modravém poli, může být podle okolností ryba ve vodě, pták na nebi, záhyb sukně nebo obrázek auta v televizi. Kódování začíná jistě již prenatálně, ale bouřlivě se rozvíjí po porodu ve světě bohatém na podněty. Od prvních tělesných pocitů zimy, světla, hladu se rozvíjí přiřazování významů. Od prvních okamžiků života se vytváří základní významy, které se budou celý život rozvětvovat do neuvěřitelné košatosti, do takových detailů, jakých jsme my lidé v rozlišování schopní. Proto je tak zásadně významná každá událost v raném dětství. Víme dnes s jistotou, že chronický stres dítěte žijícího v prostředí konfliktního partnerství rodičů ovlivní strukturu neuronové sítě, takže má větší předpoklady pro vznik deprese v dospělosti. [4]
Jazyk a svět
Jazykové prostředí je pro druh homo sapiens nepostradatelným. Celá koruna významů vrůstá do kulturního prostředí a současně ji utváří. Rozumíme světu tehdy, kdy odhadujeme posloupnosti událostí. Přičítáním významů vyvstávají z chaosu světa rozlišitelné jednotlivosti a tím se nám svět otvírá, stává se známým. S ostatními lidmi se pak setkáváme díky konsensu, zmocňováním se společně přijatelného kódování, v pravém slova smyslu „hledáním společného jazyka“, vyjednáváním toho, co můžeme spolu sdílet, a to je provázeno pocity sounáležitosti, pocitem, že „sem patřím“, „tento svět mi není cizí“.
Dobře to lze ilustrovat na hudbě. To je také celá sémiotická oblast založená na zvukovém médiu, ve které přiřazujeme posloupnostem zvukových událostí významy, na rozdíl od jazyka významy nepojmenovatelné. Hudbě rozumíme tehdy, kdy odhadujeme další vývoj posloupnosti, třeba rytmu. To je nejjednodušší posloupnost, kterou můžeme sdílet s ostatními velmi snadno, stačí v rytmu s ostatními do něčeho tlouci. Posloupnost tónů tvoří melodii a ta je lahodná, když ji umíme předvídat. Když si umíme představit za posloupností těchto tří tónů další tón, který dává jakousi „logiku“. Taková hudba nám připadá známá, ta v nás vyvolává pocity přináležení ke světu. Proto je také první hudba, která se nám může líbit, velmi jednoduchá. Čím více hudby máme příležitost slyšet, tím více se rozvíjí naše zkušenosti s dalšími a dalšími možnými variacemi a posloupnostmi, ony pocity „rozumění a mírného překvapení z neznámého sledu událostí“ nám poskytuje hudba stále nová, ale stylově ještě blízká. Jsme-li v rozvoji hudebního chápání ještě u Dvořáka, může nás zaskočit, a i znechutit Stravinskij. Skladatel má smůlu, je-li příliš napřed před všeobecným chápáním hudebního jazyka společností, umírá nepochopen, aby byl za nějaký čas objeven a opěvován.
Svět k ověření a svět k uvěření
Dítě se zmocňuje celého neverbálního podloží, především pachového, zvukového, tepelného. Vyzná se v tomto protosvětě rodiny. Všemi svými smysly se zmocní fyzikálních základů světa k ověření. Teprve na tomto podloží bude stavět svou verbalitu, schopnost učit se významům zvukových sekvencí v kontextu dialogu. Postupně favorizuje zvukový kanál, ve kterém se objevují zvukové posloupnosti-řeč. Celý další vývoj bude mít dialogický charakter. Ke každému dalšímu vývojovému úkolu bude muset hledat vhodného partnera, někoho, komu by mohl klást otázky a kdo by mu na ně odpovídal. Tak se začne zmocňovat také světa k uvěření. Klíčem k tomuto světu bude vztah důvěry k tomu, kdo mu odpovídá.
Je velmi důležité, že matka regreduje vedle dítěte na jeho úroveň. Objeví přitom své preverbální zkušenosti. Rozvine svou intuici, naučí se odhadovat, co dítě potřebuje. Uspokojuje jeho potřeby, láskyplně ho ošetřuje a akceptuje všechno, co dítě dělá. Postupně však, jak dítě roste, potřebuje také narážet na překážky, které ho nutí k dalšímu růstu. Stále častěji se objevuje něco, co vyžaduje od dítěte určité chování. V soustavě se objevuje vyžadující, strach budící ohnisko. Samo o sobě by vývoj zastavovalo. Pouhé vyžadování, vynucování, trvání na pravidlech a řádu, zastavuje tvořivost. Ta je naopak potencována akceptováním, přijímáním a podporou. Obě potence jazyka jsou obsaženy jistě i v neverbálním sémantickém podloží. Tak rytmus je základním projevem řádu, chaos a pestrost vyzývají k tvořivosti. Už u malých dětí je vidět rozdíl v chování, chlapci vyzývají svět k reakci, experimentují mimo svůj vnitřní svět, kladou svému okolí otázky pomocí experimentu, akce. Více tzv. zlobí, tj. vynucují si na svém okolí své. Děvčátka častěji svět prožívají uvnitř sebe, činí jiná rozlišení bez zevní akce, spíše mentální operací a vcítěním, jsou tzv. hodnější, spíše situaci akceptují. Obě pohlaví se liší způsobem, jimž svět zvnitřňují, činí rozdílná rozlišení.
Kdybychom to ilustrovali zase na hudbě, naprostý zvukový chaos, třeba ladění orchestru, sice obsahuje nekonečný potenciál hudby, ale nedá se poslouchat, je to hluk. Teprve vstoupení řádu do chaosu dává vyvstávat srozumitelným posloupnostem, tvarům, souzvukům, stavbě skladby. Rozkoš z hudby zažíváme na pomezí řádu a chaosu, kdy jsme stále překvapováni, ale ještě rozumíme, v místě oscilace mezi akceptujícím těžištěm chaosu (vše je možné) a vyžadujícím těžištěm řádu (toto je nutné). Ne nadarmo je za vrchol lidské tvořivosti považována Bachova hudba, neuvěřitelný řád v chaosu. Naopak neustále dokola stereotypně hrající hrací strojek nás neuspokojuje. Pouhý vyzpytatelný řád je mrtvý.
Ve světě vně rodiny existuje mnoho různých vrstev jazyka, řada speciálních jazykových komunit sdružených podle nejrůznějších kritérií. Jednou z nich je i naše komunita vědecká, uzavřená do sebe speciálním vědeckým jazykem. Na ní lze dobře ilustrovat rozvoj stále více od sebe separovaných jazykově organizovaných komunit, když se zaměříme na možnost vzájemného porozumění mezi např. fyziky a sociology, nebo mezi lékaři a psychology.
Jazyk a nemoc
Úvahy o jazyce jako živoucím médiu každé rodiny vycházejí především z naší klinické praxe. K takovým a podobným úvahám nás vede snaha po reflexi vlastní práce samozřejmě s cílem porozumět procesu terapie a tím zlepšit efektivitu naší práce. Jinak by nemělo smysl hledat nová rozlišení.
Je-li jazyk v nejširším slova smyslu tím podstatným prostředím ve kterém vzniká jedinec, je nutné se zmínit ještě o větších jazykových celcích, o významu příběhů v životě rodiny. Když se dítě učí mluvit, tedy přiřazovat významy zvukovým posloupnostem s nekonečným množstvím kombinací, začne se postupně zmocňovat větších celků. Tu se propracovává ke zdroji rodinných mýtů, které nabízejí výklady světa specifické pro danou rodinu. Celá rodinná soustava se přiklání k dominantnímu výkladu příběhu a tím si členové potvrzují svou sounáležitost. Tyto příběhy se často stereotypně opakují a mají tak jakýsi signální význam. Ten, kdo je považován za člena rodiny, automaticky musí sdílet s ostatními i významy, které jsou v příběhu předkládány tradicí k uvěření. Teprve tehdy, kdy jednotlivec začíná chápat signální příběh po svém, odlišně od ostatních členů rodiny, a když si to navíc dovolí vyslovit, začíná se vydělovat z rodiny. Tak si lze také představit proces separace jako osvobozování se jedince od dominantních, signálních příběhů rodiny.
Příběhem samozřejmě může být to, jak se oblékáme obvykle v tom či onom počasí, nebo co se sluší nosit do kostela, jak se správně máme chovat v přítomnosti dámy, jak se chovat ve škole, jaký druh výchovy je žádoucí nebo jak se dosáhne ve společnosti úspěchu. Významným signálním příběhem je i vyprávění o tom, co je správné jíst a co je nezdravé. Tak nejrůznější tzv. „zdravé dietní systémy“ slouží nepochybně hlavně separaci od původního kmene rodiny.
Některé druhy signálních příběhů nabyly specifických významů. Např. posloupnost událostí tělesných a psychických projevů vytváří specifickou sémiotickou oblast zdraví a nemoci. Z celku ohromného množství probíhajících dějů v organizmu jsou do vědomí přivedeny jen určité sekvence událostí, od kterých jsou ostatní jevy odtrženy. Tato sekvence dostává význam- a jméno. Tak např. únavě, bolestem svalů a kloubů, pálení sliznice hrdla můžeme přiřadit význam chřipky, když jsme si nevšimli příznaků smutku. Podobně zjednodušujeme celou řadu posloupností a pojmenováváme podle jejich předpokládaného významu jednotlivé nemoci.
Na zdraví a nemoc specializovaná sémantická oblast- medicína- pak provádí další selekci a přiřazování významů, při vytrhování z celku. Pomocí experimentů vyděluje stále jemnější detaily z nekonečně strukturované skutečnosti a v zorném poli se tak ukazují stále další a další tzv. klinické jednotky. Klinická zkušenost je zvláštní soustavou příběhů o tom, jak kdo stonal a co mu pomohlo. Tradicí se tyto příběhy předávají. V čínské medicíně se například adept lékařského umění nejprve sedm let učí zpaměti všechny příběhy, které byly generacemi lékařů zaznamenány. Naše evropská medicína sice vymezila z obecné řeči svůj vlastní specifický pojmový aparát vycházející z vědecké tradice, podstata studia klinické medicíny je však stejná. Pod tlakem technicistní medicíny byla vytlačena evropská tradice individuálně pojaté biografické medicíny, kde každá jednotlivá nemoc je chápána jako jedinečný příběh jedinečného člověka.[5] S novým pochopením významu jazyka pro zdraví a nemoc se otevírají nové možnosti výzkumu i léčby. Otevírají se však také vážné etické otázky. Jsme dost kompetentní léčit, jestliže máme zcela mimo zorné pole jazyk jako rozhodující fenomén růstu, zdraví a nemoci? Můžeme trvale ignorovat jazykové jevy, které neumíme zkoumat v jejich komplexitě obvyklými prostředky našich laboratoří?
[1] Kalvach P, Blažková D.: Lidská řeč, Vesmír 80, říjen 2001, s.552-555
[2] Watzlawik P, Bevelasová J.B.,Jackson D.D.: Pragmatika lidské komunikace, 1967, česky Konfrontace 1999
[3] Eco H.: Mysl a smysl, Vize 97, Praha 200, str. 14
[4] Plotsky P.M., Nemeroff C.B.: Psychoneuroendokrinology of depresion: hypothalamic-pituitary-adrenal axis. Psychiatr.Clin.North Am. 1998; 21: 293-307
[5] Danzer G.: Psychosomatika, Portál, Praha, 2001