Ludmila Trapková, Vladislav Chvála

Přepis přednášky přednesené v Senátu ČR 3.4. 2006

Moderátorka:

Nyní bych chtěla poprosit paní PhDr. Ludmilu Trapkovou a pana MUDr. Vladislava Chválu, aby přednesli svůj referát. Jsou to naši první čeští referenti a jejich spoluautorství přednášky není náhodné. Před lety se sešli jako spolupracovníci ve Středisku komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci, které MUDr.Chvála založil těsně před listopadem 89 a jsou autory celé řady významných prací.

V. Chvála: +Dámy a pánové, vážení senátoři, dobré odpoledne.

L. Trapková: *Dobré odpoledne.

+My budeme přednášet spolu, protože jsme tak zvyklí. Já budu zastupovat muže, doufám, že zřetelně, a kolegyně ženy.

*A já budu někdy také zastupovat obojí.

+No, uvidíme. Já budu navíc mluvit o rodinách z pozice medicíny a kolegyně z oblasti psychologie.

*Já jsem klinická psycholožka a ve své anamnéze mám kromě jiného také studium matematiky. Pracuji asi tak dvanáct nebo třináct let z poloviny sama v Praze a z poloviny v Liberci v terapeutické dvojici právě s kolegou Chválou. Při práci s rodinami jsme brzy přišli na to, že je dobře, zvlášť v  těžších případech, kde řešíme nějaké zapeklité věci, když pracujeme v páru muže a ženy, somatického lékaře a psycholožky, protože jsme tak lépe k dispozici pro funkce, které se v rodině v postavách otce a matky nebo lépe řečeno v synchronizaci otcovství a mateřství vyskytují. Jsou to polarity, jejichž vyváženost je v rodině velmi podstatná, jak si čím dál více myslíme.

+Já mám za sebou desetiletou zkušenost porodníka, od porodního stolu se vztahy mezi mužem a ženou jeví zcela jinak než z jiné pozice a v současné době – přibližně sedmnáct let, co existuje Středisko komplexní terapie psychosomatických poruch, jsem veden jako sexuolog, protože v jiném oboru můžete těžko pracovat s celými rodinami. A tím, že u nás není institucionalizovaná psychosomatická či psychoterapeutická medicína jako v Německu, představujeme víceméně jakousi „poruchu“ v našem zdravotnictví, která se kupodivu stále drží.

* Jsme zvyklí přednášet tak, že máme každý v ruce jeden mikrofon, tak já zde budu tak trochu stranou. Zdá se, že přítomné posluchače nebudeme muset přesvědčovat o tom, že je dobré, když v rodině nechybí dětem ani matka, ani otec, a dokonce když je to vlastní otec a vlastní matka. Ale v současné liberální společnosti všude kolem nás vznikají různá uspořádání rodinných vztahů, k nám do ordinací, přicházejí rodiny všelijakého složení a všelijakých konstelací. Např. takové, kde je více než jeden otec, nebo kde jsou dvě nebo žádná matka, nebo matka má tři děti a každé s jiným otcem, a podobně. Nebo se v jedné domácnosti sejdou dvojí nebo trojí děti… nebo máte rodiny takzvaně jednopohlavní, buď jenom s matkou, nebo jenom s otcem, anebo jsou to například rodiny homosexuálů nebo transsexuálů (zatím se o nich víc jen uvažuje, ale už existují), kde vyrůstají děti. A tak se k nám do ordinace dostanou všechny tyhle rodiny a našim úkolem není říkat jim, že jsou špatně složené,  lidé nepřicházejí proto, aby se nás ptali, jestli se měli vzít, anebo neměli, jestli měli mít dvojí nebo trojí děti, ale oni přicházejí proto, že jim něco chybí, že je někdo nemocný, nebo že  rodinu sužuje nějaká porucha, se kterou se vláčejí třeba i transgeneračně.

A tak máme příležitost osm hodin denně pracovat z velkým spektrem podob rodiny a za té přibližně patnáctileté spolupráce jsme nasbírali spoustu zkušeností. Díky nim si  dnes už nemyslíme, že všechny tyto typy nebo složení rodin, jejichž vzniku v liberální společnosti nic nebrání, jsou stejně prospěšné. Obecně nemůžeme říct, které to jsou ty prospěšné a které ne, protože každá rodina vyrůstá zevnitř ze sebe a  zdravé rodiny bývají většinou velmi originální. A přece jsme si dnes už jisti, že některé rodinné konstelace vztahů jsou pro jednotlivé členy rodiny nebo pro celou rodinu prostě příliš velkou zátěží, které bylo možné jinou volbou předejít. A ta samotná zátěž, jenom díky té složitosti a komplikovanosti, ztěžuje plnění vývojových úkolů. Velmi prostých vývojových úkolů, jako je například založení rodiny, porození dítěte, nástup do školy či do práce nebo jako je stárnutí – i to je vývojový úkol. Tam, kde je situace vztahově nadměrně složitá, nejasná a matoucí, kde není jasné, kdo je kdo, kdo koho zastupuje a kde má kdo své místo, tak tam se často nedostává sil. V těch rodinách, kde žijí steničtější lidé, kteří mají hodně energie, mohou být všelijaké netradiční rodinné sestavy projevem úctyhodné tvořivosti. Ale pro toho, komu se z nejrůznějších důvodů sil nedostává, může netradiční řešení rodinných dilemat přinést nesnesitelnou zátěž, na kterou reaguje nemocí, psychickou či sociální poruchou. A to nemluvíme ještě o tzv. systémových vlastnostech rodiny, kde mohou být všichni relativně v pořádku, ale jejich souhra není možná, nebo má vážné trhliny. Zvlášť pro děti je to velká zátěž, když v rodině nemají přehlednou situaci.

 +Tím, že pracujeme na půdě zdravotnictví, zabýváme se především somatickými chorobami nebo tím, čemu se říká psychosomatické poruchy. Ale musím říci, že jimi se medicína příliš nezabývá. Výzkum chorob jde do detailů buněk, do oblastí imunity, případně do detailů genetické výbavy, věnuje se transplantacím a léčbě nádorů, ale nezabývá se příliš psychosociálními vlivy na vznik nemoci. Nečekejme proto odtud  podporu. Má to celosvětově více příčin.V České republice jsou na rozhodujících místech odborníci, kteří vyrostli v prostředí, kde témata psycho-sociální byla výrazně ideologizována a zatemňována. Výuka sociálních věd byla ve špatném stavu a navíc zcela oddělena od výuky biologických oborů, kam patří medicína. Tato oddělenost jednotlivých oborů brání vzájemné domluvě, nevidíme zde vůli ke spolupráci a můžeme jen závidět kolegům z Rakouska. Tam se dal dohromady tým, který překonává bariéry mezi obory, jak zde dnes zaznělo v jejich přednášce.  V  knize  Rodinná terapie psychosomatických poruch, kterou jsme publikovali před časem,  tvrdíme, že rodinné prostředí představuje vlastně něco velmi podobného, jako je děloha –orgán, díky němuž se děti vyvinou a narodí. Také rodina představuje uzavřené prostředí svého druhu, které jsme nazvali sociální dělohou.  Je to možná trochu provokativní název, ale dobrá rodina plní na sociální úrovni podobné funkce jako děloha v těle matky. Po určitou dobu vývoje dítěte je třeba, aby dítě bylo chráněno před předčasnými nároky okolí, stejně jako plod  v děloze. Také tvrdíme, že médiem, ve kterém se to odehrává, je jazyk. A rozlišujeme dva druhy jazyka, dva jazykové mody: a to ženský a mužský.  Je výhodné, když v rodině existují ve dvou různých ohniscích, tedy ve dvou postavách dospělých lidí. Dnes bychom se chtěli víc  soustředit na další nesporný fakt v rodině, a to jsou vrozené a získané vztahy.

*Na našich přednáškách se v diskusích ozývají hlasy, dokonce i z řad našich kolegů, které se ptají: Jak si můžete být tak jisti, že je to tak a tak. Přinutily nás k tomu, abychom se opravdu zamysleli nad tím, čím jsme si jisti a co je nezpochybnitelné. A určitá fakta v rodině jsou opravdu nezpochybnitelná. Například to, jestli se někdo někomu narodil, to znamená, jestli se narodil zevnitř ven, je jasné, že z ženského těla, ale navíc v nějakém dalším smyslu také ze vztahu ženy a muže – otce a matky. Nezpochybnitelné je také to, že jestli jsem se druhému nenarodila, přišla jsem k němu zvenčí, musela jsem se s ním seznámit. To je psychologicky úplně jiný proces než ten, který je zakotvený už v biologickém spojení vlastních rodičů. V prvním případě se zakládá vztah vrozený, ve druhém získaný. Vyplatí se, reflektovat tuto odlišnost aniž bychom diskvalifikovali jeden nebo druhý typ vztahu.

+ Vývoj dítěte probíhá v oscilacích mezi akceptujícím ohniskem mateřského jazyka a vyžadujícím, vymáhajícím a podmiňujícím jazykem otcovským. Separace z rodinného prostředí k psychosexuální zralosti vyžaduje existenci dvou rozdílných genderových kultur, ženský  a mužský svět

* Obrázek, který máte před sebou znázorňuje klíčovou věc:Znázorňuje, jak si představujeme to, čemu říkáme sociální porod –osamostatnění dítěte z rodiny, a že se ten proces neobejde bez obou rodičovských postav. Jsme si jisti, že oddělování dítěte od rodiny, řekněme ve věku 16–25 let (někdy není ukončeno ani ve čtyřiceti letech), se děje ze světa matky do světa otce, a nikoliv naopak. Rádi zde dnes slyšíme, že se už i v politice mluví o významu otců. Nám se někdy zdá, že neděláme osm hodin denně nic jiného, než že získáváme otce pro jejich vlastní děti, a to nejčastěji právě v této vývojové fázi.

Francouzský sociolog Gilles Lipovetsky zastává podobný názor jako my, když tvrdí, že se na přelomu tisíciletí proměňuje etika povinnosti v etiku odpovědnosti. Dříve existoval  silný tlak zvenčí, aby rodina žila pospolu a aby rozvod či rozpad manželství nebyl tak snadný jako dnes. Tyto vnější síly zeslábly nebo prostě pominuly, což nemusí znamenat, že je jen špatně, ale o to více záleží na tom, jakou odpovědnost na sebe berou, a zda jsou toho schopni, rodinní příslušníci a v jakém stavu jsou nikoliv už jen ty vnější, ale vnitřní rodinné síly. Jestli pracují ve prospěch zdraví celé rodiny a jejích členů, anebo jestli převážil v rodině a v rodě extrémní individualizmus, kde si každý může dělat co chce bez ohledu na zvažování prospěchu ostatních. Celek pak nefunguje jako zdravý organizmus, kde každá část má svoji nezastupitelnou funkci. Rodina je organizmem, který má svou anatomii a fyziologii, udržuje dynamickou rovnováhu a trpí nejrůznějšími poruchami, když se rovnováha poruší, a také ji umí spontánně ze svých vlastních zdrojů obnovovat a uzdravovat se. Ale může se také rozpadat, zanikat a jako celek zahynout.

+Tyto změny souvisí také jistě s tím, že se v párovém soužití proměňuje paternalistický model v model dyadický, kde jde o vytvoření prostoru pro rovnocenný rozvoj individualit obou dospělých jedinců, kteří spolu mají dítě. Ale posuňme se dál.

*Pojďme k dalším úvahám o rodině. Tam, kde nestačí klasická medicína, tam se často ukazuje, že je nutné v léčbě a k pochopení zdrojů a příčin nemocí rozšířit zorné pole z individua na celou rodinu. Někdy ani to nestačí, a pak je dobré podívat se na příběh rodiny ještě také transgeneračně. S rodinami mluvíme o celých rodech, o generacích těch, kteří  předcházeli. Každé dítě spojuje dva rody, tak jak vidíte zde na obrázku vztahy vrozenými, a kromě toho vznikají a zakládají se vztahy získané. Za chvíli vám řekneme, co tím myslíme. Partneři, kteří se chystají založit rodinu, nemají mezi sebou nikdy  vztah vrozený, ale jen získaný. Teprve přes dítě se ti dva stanou jako rodiče vrozeně svázanými.

+ Co tím myslíme? Vrozené vztahy vznikají samozřejmě oplozením, těhotenstvím a porodem, jak říkala kolegyně, vždycky zevnitř ven, u ženy dokonce tělesně.

*Kdežto ty získané vznikají seznámením a vždy později, teprve po narození, takže mají kratší historii . Nevlastní otec, nevlastní matka nebo adoptivní dítě se liší od vlastních tím, že přicházejí zvenčí.

+ Vrozené vztahy jsou samozřejmé, jsou při-rozené, opravdu přirozené ve smyslu „rodit“. Můžete v nich vždycky počítat s poutem, dokonce i tehdy, když byste si to vůbec nepřáli.

*Kdežto ty získané takto samozřejmé nejsou, zvláště ty ne, u kterých se očekává, se že budou projevovat spontánně. To, co je spontánní, nemůžete přikázat ani zakázat. Není vůbec samozřejmé, že vznikne spontánně silné emoční pouto v získaném vztahu, zvláště z hlediska dítěte, které se do nově příchozího nezamilovalo, ale víceméně respektuje nebo se pokouší respektovat zamilovanost svého rodiče do cizího pána nebo paní. A ten cizí pán nebo paní se zamilovali do partnera ne hned také do jeho dítěte.

+Je jasné, že do vztahů vrozených jsme vrženi, nelze si je zvolit. Všichni máme ty rodiče, které máme, a nevybrali jsme si je.

*V získaných vztazích si mohu rozhodnout, s kým se budu kamarádit a jestli toho a toho člověka přijmu jako svého otce, anebo jestli ho přijmu jen jako partnera své matky, ale tatínka mám jinde.

+Já vím, že říkáme naprosté samozřejmosti, ale pojďme si tyto samozřejmosti ještě chvilku prohlížet. Vrozené vztahy nejde ztratit. I když taková mladá dívka, která přichází ke mně do ordinace s bulimií, na otázku „A co tatínek?“ běžně odpovídá: „O tom mi vůbec nemluvte, toho nemám.“ Hlavní práce s ní pak většinou spočívá v tom, získat ji pro otce, který někde existuje, pokud se také otec chce a může přiblížit jí. Obvykle právě to vede u poruch příjmu potravy k uzdravení.

*Kdežto získaný vztah, jestliže na ničem opravdu významném nedrží, lze snadno ztratit.

+ Vrozený vztah u té dívky trpící bulimií nebyl ztracen, on zůstával jenom nenaplněný. Každý vrozený vztah má určitý potenciál, který však nemusí být naplněný. Například proto, že si otec s dcerou nedopřáli dostatek společného času ke sdílení.

* Získaný vztah buď „naskočí“, nebo „nenaskočí“. A když naskočí, tak pak je nutné ho pěstovat podobně jako vztah vrozený, ale jak jsme řekli, není samozřejmý a bývá mnohem zranitelnější.

+ Vztahy vrozené jsou trvalé, i když nebyly naplněné, kdežto ty získané zanikají, když se nenaplňují. Důležitým faktem pro nás lékaře je, že vrozené vztahy jsou bio-psycho-sociální a vždycky zahrnují všechny tyto vrstvy.

*Kdežto ty získané jsou jenom psychosociální, nelze zanedbat, že opravdu některé aspekty vztahů jsou vrozené a předávají se z generace na generaci.

+Vrozené vztahy hlubinně spojují celé generace rodů, s tím se taky nedá nic udělat a je to nezpochybnitelné.

*Získané vztahy oproti tomu mohou spojit dva jedince jen v  závislosti na volbě obou, a také mohou být pouze jednostranné. Jistě znáte takové vztahy, kde např. nevlastní matka může se vší láskou pečovat o nevlastní děti, ale když se tvrdohlavé dítě zasekne a matku nepřijímá a ignoruje, tak se navázání oboustranně láskyplného vztahu nepovede. A naopak samozřejmě: Když dítě hledá ve svém okolí náhradu za chybějícího nebo dysfunkčního rodiče a přilne k dospělému, který však není připravený stát se náhradním rodičem, vztah se neuskuteční.

+Kdežto vztahy vrozené jsou vždy oboustranné,  jestliže se matce narodí dítě, tak bude jeho matkou vždycky, už tomu nemůže být jinak. Dokonce když dítě zemře, ona bude pořád jeho matkou a i mrtvé dítě bude pořád jejím dítětem. Nežijící nebo nepřítomný otec je stále otcem svého dítěte. A konečně, zdá se nám, že jsou vrozené vztahy osudově stabilní. Zasahují do života člověka a nelze s tím nic udělat, budou stálé.

*Někdy je překvapivé, když pracujeme s rodinou s nevlastními rodiči v separačním období, že se často ukáže jako potřebné, aby dítě, které nevychovával vlastní otec nebo matka, aby je přece jenom objevilo, aby se s nimi nějak setkalo. To vůbec neznamená, že s ním bude žít, ale potřebuje prožít dotek se svými kořeny. Bývá to klíčovým místem v terapii, aby se člověk dostal z vývojové stagnace dál.

+Další naprostou samozřejmostí je, že mateřství a otcovství vzniká vždycky z partnerství, a přitom je to něco jiného než rodičovství. Partnerství je vztah získaný a narozením dítěte se toto získané partnerství spojuje vrozeným rodičovským poutem. Takže vztah dvou lidí, muže a ženy, bude obsahovat současně obě funkce.  Pouto přes narozené dítě je čímsi fatálním v původně získaném vztahu dvou milenců. Nebude-li partnerský vztah pěstován a naplňován, zahyne, kdežto jejich rodičovství zůstane. A to je častá situace.

*Není zde čas pro vysvětlení, proč se nám osvědčuje metafora o sociální děloze, v níž se vnucují analogie  mezi vývojem dítěte od 0 do 18 let v rodině s  vývojem dítěte v děloze matky od 0 do 9 měsíců. Ale jednu takovou analogii můžeme uvést: Kvalitní partnerský vztah rodičů, nikoli jen rodičovství, plní funkci zdravé placenty, která vyživuje plod. Je sice pravda, že stejně tak, jako může v děloze vyrůstat plod navzdory některým poruchám  placenty, a přece nějak dozraje a narodí se, tak také v rodinách, kde partnerství není úžasné, nebo se dokonce  rozpadlo, může dítě dospět. Ale není to samozřejmé a stejně jako novorozenec si může v takovém případě odnášet do života nějakou slabost, tak i mladý dospělý musí často „dodýchávat“ něco, čeho se mu v rodině nedostalo díky poruše „sociální placenty“.

Když si tohle uvědomíme, vzniká konfliktní úkol a velké dilema: Jak zachovat rodičovství, když se partnerství rozpadá? Vnější společenské síly, které nám dříve zakazovaly se rozvádět, zmizely a  o to víc záleží na vnitřních silách v páru, jestli spolu partneři vydrží ve spontánně dobrém vztahu, který, jak jsme řekli, nejde přikázat. To je velké umění. Někde se to podaří, jinde ne. Rozpad partnerství můžeme legalizovat rozvodem, ale ještě žádný soud na světě nerozvedl rodičovství. A tak bývá těžké najít takové řešení, abychom si mohli dopřát distanci v partnerském vztahu, ve kterém se už životní energie neobnovuje, ale naopak ztrácí  a současně vydržet starat se v dobré emoční atmosféře o  společné děti.

+Většina poruch, psychosomatických nemocí a komplikací se stává srozumitelnějšími, pokud společně s rodinou zvažujeme prostou geometrii získaných a vrozených vztahů a jejich dynamiku.

*Tady bych uvedla takovou malou poznámku k tomu rozpadání páru. Aby k němu tak často nedocházelo, je třeba pečovat o podmínky pro spontánní partnerství rodičů, které se skrývá za všedními starostmi i radostmi rodičovství. Posledním indikátorem špatného stavu partnerství jsou poruchy sexuality páru. Je velmi důležité uvědomit si, že sexualita neslouží jen rození, ale také emočnímu vylaďování páru. Mužská a ženská sexualita se naprosto liší v tom, v jakých podmínkách se jim daří. Když to z didaktických důvodů hodně zjednodušíme,  muže na ženách lákají fyziologicky nejprve tělesné tvary a teprve potom, pokud ten muž není povrchní, pociťuje také potřebu bytostného vztahu. Kdežto u ženy je tomu instinktivně naopak. Ženy potřebují  získat muže do vztahu, a teprve když se v něm cítí jistě a bezpečně, otvírají se mimovolně také tělesně – sexuálně. Když se tyhle pudové přednosti  zacyklí, vznikne blahodárný cyklus – čím lépe tím lépe. To znamená, čím lépe se v páru daří tělesnému sexu, čím je pro oba uspokojivější, tím lepší podmínky vznikají (z hlediska muže, ale v důsledku toho také pro ženu) pro vztah. A když se oba milují také mentálně, duševně, tedy také netělesně, tím uvolněnější a spontánnější může být mezi nimi i tělesný sex (totiž z hlediska ženy, ale v důsledku toho také pro muže). To jsou ty spokojené páry, které naštěstí také pořád ještě můžeme všichni potkávat, pokud tak sami nežijeme. Ale tam, kde se příznivá synchronizace páru rozveze, vzniká opačný cyklus – čím hůř tím hůř. Rozklad začíná obvykle nenápadně a plíživě:  Žena není uspokojovaná vztahově a aniž si to může sama zakázat, uzavírá se její tělo fyziologicky sexuálně. Muž ženině nervozitě a nespokojenosti z ubývání emočních událostí ve vztahu nerozumí, ale mizení její sexuální touhy rozhodně zaregistruje a roste jeho frustrace. Je vzteklý na děti, od nespokojené ženy uniká mimo rodinu a tím se jen zhoršují vyhlídky na zlepšování sdílení ve vztahu.  Když to trvá dostatečně dlouho, partnerství hyne a rozpadá se se všemi důsledky pro děti. Co tedy dělat, když je rozvod nutný, co dál s rodičovstvím? Toto dítě (jak vidíte na obrázku) se dostává do konfliktu loajality. Žádného dítěte nemá smysl se ptát, jestli má radši maminku, nebo tatínka. Oba ty vztahy jsou vrozené a každý rodič může počítat s láskou svého dítěte. A vztah s matkou je docela něco jiného než vztah s otcem, dítě prožívá oba dva a jejich úkoly se ve zdravém rodinném organizmu nevylučují, ale doplňují. Dítě přijímá oba jazykové mody „stereo“ jako když posloucháte stereo muziku. Od dvou dospělých postav je kvalitnější než „monopříjem“. Z levé „bedny“ dostává dítě něco jiného než z pravé, v příjemci se oba proudy integrují a ještě navíc je tam takové šikovné zařízení, taková váha, kterou si dítě i rodiče sami regulují, jestli hraje víc „bedna“ maminky nebo je hlasitější ta tatínkova. To je ideální způsob. Pokud se ale ztratí tahle synchronizace, ta schopnost domluvy, vážení slov i činů, schopnost předávat si dítě z náruče do náruče a rodiče se jako partneři rozvedou, pak je věc svízelná. Záleží na jejich velké ukázněnosti, jestli si dopřejí právě tu vzdálenost, kterou potřebují k tomu, aby byli konec konců psychicky i sexuálně klidní a přitom  netrhali dítě na dvě strany. Tam, kde se to nepodaří, bývají děti nemocné, a nejen ony, také samozřejmě i dospělí, protože jich se to taky týká. Pokud si rodiče najdou nové partnery mimo domov dítěte, situace může zůstat, pokud jde o vrozené a získané vztahy, ještě docela přehledná.

Mnohem složitější konstelace vztahů nastává tam, kde se matka znovu vdá nebo otec znovu ožení nebo obojí a založí nové rodiny s dalšími dětmi. Původní děti získávají otčíma, nebo macechu – jak se nevlídně těmto druhým matkám říká. Teď není čas na to, abychom rozebírali přednosti a potíže každého z nich. Naše každodenní práce spočívá v tom, že straníme všem, celému organismu rodiny.

+V podstatě to znamená, aby tam každý dostal svoje místo. Přitom musíme respektovat jak vztahy vrozené, tak získané, i ty, které selhávají nebo nejsou v pořádku, dopomáhat k tomu, aby  se zlepšily, aby komunikace v nich byla funkční a aby se vzájemně nediskvalifikovaly.

*V těchto rodinách se pak často řeší, jak to udělat, aby dítě mělo otevřené dveře k oběma rodičům,i když spolu nebydlí, jak to udělat, aby napětí, které mezi původními rodiči přetrvává, mělo na dítě minimální vliv. Například vzniká otázka, za jakých okolností je výhodná střídavá péče, a podobně.

Jak jistě uznáte, variant je spousta. Pro ilustraci jsme vám vybrali na závěr jeden konkrétní případ, který je relativně docela přehledný. Je to rodina jen s jedním dítětem, dospívající dcerou, která má po rozvodu rodičů dva otce. Podařilo se, že toho nevlastního také přijala a nepochybně ho má vedle svého vlastního otce také ráda. Vstoupil do rodiny, když jí bylo devět let. Vlastní otec zůstal v původním bytě rodiny a dcera s matkou se odstěhovala k novému manželovi matky. Kupodivu se tam opakoval stejný vzorec z předchozí generace. Matka, jako nyní její dcera,  udělala ve svém dětství stejnou zkušenost. Matka matky  se rozvedla a podařilo se, že dítě druhého otce přijala. Tam se to stalo už ve dvou letech,  tady v devíti. Na nás se rodina obrátila pro mentální bulimii dcery. Nedařila se tam ta spontánní klička, kterou jsme vám ukazovali na začátku, aby se dívka odpoutávala z náruče matky do světa otcovského. Mezi dvěma otci zůstávalo i po letech napětí a skrytá rivalita. V očích dcery diskvalifikovali jeden druhého. Taková ta normální žárlivost soků, která se původně vztahovala k ženě, se přenášela i na dceru. Takže v jedné chvíli, když jsem zkoumala, jaké to je, když má dva dobré a milující otce, rozplakala se, že má pocit, že nemá žádného. V několika sezeních rodinné terapie se podařilo situaci dcery zlepšit díky velkému pochopení všech dospělých a porucha příjmu potravy rychle odezněla.

+ Domníváme se, že právě ty procesy, které se týkají separace, dospívání a odpoutávání od rodiny, jsou velmi náročné na intimitu, a že v nich ty nahodilé neboli získané, ale ne zcela dobře konstituované vztahy překážejí. Samozřejmě, že samotný fakt, že vztah je vrozený, nezaručuje, že vývoj proběhne dobře. Nemusí být dobře naplňován, ale přece jenom má lepší základ pro to, aby byl naplněn. Nicméně není naší věcí v rodinné terapii říkat „toto je špatné a tamto je lepší“. My chceme jenom svědčit o tom, že realita těchto vztahů existuje. Často se stane, že ti, kterým zahynulo partnerství a kteří mají ještě děti, o něž se musí starat, si kladou otázku, co mají udělat. Jestli se mají rozvést a legalizovat nové partnerství, jestli mít další děti v novém vztahu, a podobně. A když se jim nakreslí, do jaké situace se vlastně vydávají, tak si mohou lépe ujasnit, na kolik se cítí a na kolik mají. Nejde jen o to, že komplikovanější rodinný život je nákladnější ekonomicky, ale je samozřejmě náročný především na společný čas. I děti, dokonce i ty ještě nenarozené, na tak náročné uspořádání budou muset mít.

*Se  složitými situacemi se lidé vypořádají všelijak a mohou si ulevovat tím, že některé vztahy takzvaně popírají a jednají tak, jako by nebyly, takže je vlastně zabíjejí. Jenže dítěti prostě nejde vztah s rozvedeným otcem zabít, aniž by to nemělo následky. V naší práci pak léčíme nejrůznější psychosomatické nemoci a poruchy, které jsou výrazem toho, že jsou ve vztazích uloženy konflikty, které rodina popírá. Popření je přirozená psychická obrana, když konfliktní situaci neřešíme na vědomé úrovni.

 +A tak nevím, jestli jsme vám jednání zjednodušili, nebo zkomplikovali, ale to už necháme na vás – případně do diskuse. Zkrátka vrozené a získané vztahy jsou realita, se kterou musíme počítat. Děkujeme za pozornost.

DISKUSE K I. BLOKU REFERÁTŮ

A. Palečková: Chtěla bych jen na úvod říct, že poslední přednáška byla něčím novým v tom, co jsme doposud slyšeli. Měla pobídnout k zamyšlení se nejen nad ekonomickými aspekty potřeb pro rodiny, ale také k návratu ke kořenům toho, co je důležité pro rodinu, partnerství a děti – rodinné vazby a vztahy – na to se, myslím, v poslední době hodně zapomínalo. S tím také souvisí i poloviční  rozvodovost, což je jeden z dalších velkých problémů současné rodiny.

M. Oujezdská: Děkuji paní senátorce. Já myslím, že už i pan profesor Laer upozorňoval na to, že jedním z hlavních důvodů, proč se nezakládá rodina, je to, že chybí partner, a ty ekonomické podmínky jsou až na dalších místech.

M. Škábová: Jsem viceprezidentkou Asociace manželských a rodinných poradců. Inspirovala mě také poslední přednáška. Skutečně to, co zde páni kolegové a osvědčený team – paní dr. Trapková a pan dr. Chvála prezentovali, je také jedním z velice úzkých a často opakovaných témat u nás v poradnách pro rodinu, manželské a mezilidské vztahy. Poraden, které v naší republice působí už roky, je 75. Já jsem chtěla jen říct docela uspokojivý trend. Každoročně si zpracováváme statistiku, kolik klientů se na nás obrací a s jakými typy problémů. A několik let zpátky většinou bývávala iniciace ze strany jednotlivců, řešily se problémy především osobního charakteru, ať už to byla nezaměstnanost nebo třeba reakce na rozchod s partnerem. Ale přišel ten klient sám. A za poslední rok je výrazný trend nárůstu rodinné problematiky, a pokud mohu říct pár čísel, tak za poslední rok jsme poskytli služby na půdě všech těch našich poraden 21 400 fyzických osob a konzultací bylo 95 580. Takže toto je téma, které je u nás hodně frekventované a na rozdíl od excelentního pracoviště Střediska komplexní terapie, které zde prezentovali dva přednášející, my patříme pod sociální služby a vesměs jsme zřizováni krajskými úřady nebo magistráty. A toto je téma, které se u nás skutečně hodně opakuje a je tam výrazný trend k té rodině. Děkuji.

J. Baťka: Já bych měl dotaz na paní doktorku Trapkovou a pana doktora Chválu. Zaujalo mě v tom základním trojúhelníku matka-dítě-otec, proč tam nejsou prarodiče. Já jsem naprosto přesvědčen, že má-li být rodina skutečně funkční, musí tam být i prarodiče. Musí být rodina nejméně třígenerační. To znamená prarodiče jak od matky, tak od otce (pokud budou ještě pra-prarodiče, tak ještě lépe). Ale to schéma třígenerační si myslím, že je naprosto základní a bez něj to nemůže dobře fungovat. Děkuji.

L. Trapková: Lze jen souhlasit, k tomu jsme se nevyjadřovali, protože zde pro to nebyl prostor, ale zmiňovali jsme se o tom, že se s rodinami bavíme nejenom o třech generacích, ale většinou si rodina pamatuje tak 4–5 generací. Je to speciální způsob přijímání rodin, kterému říkáme časová osa, a míváme v zorném úhlu více generací. A také k nám spolu s dětmi a vnoučaty ti prarodiče chodí.

V. Chvála: Realita je taková, jak jsme viděli, že i kolegové z Rakouska mají podobnou zkušenost, základní vývojové parametry se týkají právě toho základního trojúhelníku matka-otec-dítě a to, že každý z nich – jak matka, tak otec je ještě součástí stejného trojúhelníku se svými rodiči, to je samozřejmostí. Je to prostě jenom základní figura. Ti prarodiče se narozením vnoučete ovšem musí skutečně do prarodičů proměnit. Nesmí stagnovat na úrovni rodičů. My máme často co dělat s tím, abychom  dopomohli posunu o generaci dál. Protože když se nestane ze ženy matka, z matky babička a prababička z babičky, když se ty generace neposunou, tak to působí velký zmatek a pak například nezřídka soupeří matka a babička o dítě, která z nich je lepší matka. Dotaz je naprosto na místě a my si myslíme, že ta původní vícegenerační rodina byla výborná, není to jen nějakým postmoderním způsobem života, který vede mladší generace k oddělování. Jedním z faktorů toho jevu je, že se od sebe ty generace nedostatečně odlišují. Když uvážíte, že před sto lety všichni už zdálky na ulici rozpoznali padesátiletou ženu od dvacetileté dívky, jsme dnes v úplně jiné situaci. Dneska to už nepoznáte. I uvnitř rodin  se velmi přesně rozlišovalo, kdo je kdo. Třeba děti si s rodiči nebo prarodiči vykaly a byly tam velmi přísné bariéry. Dneska jsou ty bariéry rozpuštěny. Možná je to jeden z důvodů, proč se od sebe nukleární rodiny oddělují.

L. Trapková: Nejde jen o povrchní známky, jak se ženy oblékají, ale problém je v tom, že se adoruje mládí. Proto také posun matky k babičce bývá někdy bolestivý, protože pokud matka nechce zestárnout a stát se babičkou, pak to samozřejmě není jen ve způsobu oblékání, ale v zacházení se svými dětmi a vnoučaty i v tom, jak se vztahuje sama k sobě.