Chvála V., Trapková L. Psáno pro Vesmír 2017

V současnosti jsme svědky nárůstu nejrůznějších sexuálních identit, už nám nestačí jen tradiční dvě pohlaví ženské a mužské. Na nedávném srazu sexuologů a rodinných poradců v Uherském Hradišti (mimochodem akce s nepřetržitou tradicí 34 let) se jasně ukázalo, že s takovým trendem zdaleka ne všichni odborníci souhlasí, ale shodují se v tom, že se s tím nedá nic dělat. Minimálně se o tom nedá mluvit, prý je to politicky nekorektní téma. Jediný přijatelný postoj je poukaz na biologickou vrozenost sexuální orientace, ať to dává smysl nebo ne. A přesto, málo co je tak zřetelně bio-psycho-sociální realita jako právě lidská sexualita. Na základě vrozeného pohlaví (XY nebo XX) se rozvíjí zevní genitál, gonády a příslušné hladiny pohlavních hormonů. Ty mají vliv např. i na utváření stavby mozku a na jeho fungování (a později na začátek puberty a rozvoj sekundárních znaků pohlavních). Je možné, že hladiny mateřských hormonů v době intrauterinního života mají vliv i na další vrozené funkce, například temperament, třeba ochotu riskovat. A protože hladiny hormonů jsou pod vlivem našeho sociálního chování, asi není zas tak jedno, jestli se matka v těhotenství chová jako žena nebo jako dominantní muž. Možná jsou některé genderové stereotypy užitečné. Zatímco biologicky orientovaní sexuologové mají důkazy o vrozenosti alespoň mužské homosexuality za prokázané, „sociologové sexuální chování chápou jako sociálně formované a sexuální identitu jako něco, co člověk do určité míry hraje“ (Fafejta, 2016). Psychologové a psychoterapeuti zase vědí své o vnitřním světě svých pacientů, kteří se vyrovnávají s nároky kulturních vzorců. My rodinní terapeuti nemůžeme přehlédnout, jak složité mohou být podmínky pro dospívající dívky a chlapce v jejich rodinách ve vztahu s vlastními i nevlastními matkami a otci, nebo dospívající v jednopohlavní rodině. A do toho se ozývají demografové a už i politici, že Evropa prakticky vymírá pro nízkou porodnost. Jak tohle všechno dát dohromady?

Navrhujeme docela logickou tezi, že na základě vrozených předpokladů se během dětství a dospívaní utváří ve složité bio-psycho-sociální souhře matky, otce a dítěte spíše celé spektrum různých variant sexuálních identit od ženské po mužskou. Těm však většina kultur nastavuje jakousi šablonu v podobě sociální kontroly a kulturních vzorců, kterou do dospělosti obvykle procházela jen dvě generativní řešení muž nebo žena. Některé kultury v tom byly a jsou nekompromisní a k individuu striktní, jiné dávali šanci třeba ještě třetímu pohlaví, snad transsexuálnímu vývoji. Tak bývá favorizovaná heterosexualita jako sociálně nejpřijatelnější a historie dokládá, jak mocně byla společností vyžadována a vnucována ještě docela nedávno i u nás. Výhoda to sice není pro jedince, kteří se do takové šablony nevejdou, ale společnost v konkurenčním boji s jinými kulturami alespoň svou porodností může obstát.

Co se však stane, když tuto sociální vrstvu celého složitého procesu dekonstruujeme? Když necháme na jedinci, aby se třeba každý den rozhodoval ve jménu osobní svobody, na které záchody bude chodit, nebo zakážeme učitelkám v mateřských školkách, aby děti oslovovaly genderově rozdílnými jmény chlapeček a holčička. Toho jsme dnes svědky, aniž se tomu můžeme bránit. Je to politicky nekorektní. Kde má dekonstrukce s takovými následky své kořeny? A kde má své meze?   

Jak to bylo s dekonstrukcí?

S dekonstrukcí přišel francouzský myslitel Jacques Derrida (1930- 2004). Pojem si vypůjčil ze stavitelství a společně s rebelujícími studenty na konci šedesátých let se pustil do prověřování všeho, co se do té doby pokládalo za hotovou věc. Zpochybnění všeho, co nám dosud autority předávaly, je samozřejmě nutnou součástí každého dospívání, tady se ale stalo něco jiného. Vznikl nový akademický styl a hnutí. Zpočátku autoritami vysmívaný, později kritizovaný, nakonec módní dekonstruktivizmus. Samozřejmě mířil především na pozice moci, nejspíš proto se nového intelektuálního hnutí ujali nejprve komunisti[1], později zakotvil u radikálních aktivistů. Znovu šlo o rebelii jedince proti společnosti ve jménu svobody. Rozcupování dosud nezpochybnitelných „pravd“ o společnosti uvolnilo cestu k větší ochraně lidských práv, práv menšin, větší emancipaci žen, zpochybnění stability tradičních pohlaví, zrušení trestu smrti a další vymoženosti naší současné Evropy.

S odstupem času lze hodnotit Derridu jako bystrého myslitele, který předvídal i možné zneužití svých myšlenek v budoucnosti. Dědictví otců nechtěl zničit, ale aktualizovat. Podporoval všechny menšiny a jejich emancipaci, ale byl si vědom i „pohybu tíhnoucímu k narcismu minorit, který se vzmáhá všude – i ve feministických hnutích“ (Derrida & Roudinesco, 2003, str. 37). Byl nesmiřitelným kritikem tzv. „politické korektnosti“, a jako jeden z prvních viděl její nebezpečí: „Dispozitiv nazvaný ‚politically correct‘, jenž byl ze Spojených států importován, je rovněž jakousi dvousečnou zbraní anebo, chcete-li, dvojí léčkou. Unikneme z jedné pasti a chytíme se do druhé“ (tamtéž str. 43). Ve skutečnosti šlo o dekonstrukci rodiny, její moci nad jedincem. Derrida to v rozhovoru s analytičkou Élisabeth Roudinesco na sklonku svého života vyslovil jasně: „…bylo by možno ukázat, že v dekonstrukci šlo vždy o rodinu, že se vždy jednalo o dekonstrukci rodiny…“ (tamtéž s. 57). Předvídal rozklad tradičních hodnot, na kterých evropská rodina dosud stála. Dnes bychom mohli říci, že rozklad nejen předvídal, ale vydatně mu napomohl. Byl zastáncem nejen adopce dětí homosexuálními páry a surogátního mateřství. Sexuální fantazie rebelujících chlapců jdou vždy dál, než umožňuje prostý fakt sexu dvou lidí: „Mám na mysli nejen rodiny, v nichž by existovaly dvě nebo tři matky, otce nepočítaje, ale také rodiny složené ze 3+n rodičů.“ Oba autoři knihy, ze které citujeme, obdivovali psychoanalýzu, ale vyčítali Freudovi, že nebyl dost pružný, pokud jde o jejich plány na dekonstrukci tradiční rodiny: „Tento sociální neklid bude mít na psychoanalytické scéně jisté důsledky.“ Spoluautorka citovaného rozhovoru přes všechno nadšení pro nové možnosti, které Derridova dekonstrukce otvírala, nechá na chvíli přeci jen promluvit svůj ženský instinkt: „…mám dojem, že rodina je věčná, že jí nehrozí nebezpečí, že její bohatství tkví současně v její ukotvenosti v určité symbolické funkci a v mnohočetnosti jejích možných rekompozic.“ Ale v tom ji Derrida rozhodně nepodpoří, když trvá na svém: „… šlo o model institucionálně ustanovený a přijde okamžik, kdy dojde ne-li k jeho zrušení, tedy aspoň k povážlivé komplikaci.“ (tamtéž s. 58) Ve svém rozletu naráželi na meze biologické podstaty člověka, která znemožňovala naprostou dekonstrukci ženské a mužské role ve společnosti. Mezi ženskými a mužskými homosexuálními páry nalézali stále nepříjemný rozdíl: „…protože muž nemůže být oplodněn, ale může se stát dárcem spermatu.“ Roudinesco v tom vidí „…disymetrii v nevědomé distribuci rolí a psychického ustrojení: muži tvořící pár se k dětem chovají spíše jako vychovatelé, strýci či poručníci, zatímco pro ženy je snadnější napodobit heterosexuální rodičovský model.“ (tamtéž s. 55) Derrida poctivě přiznává meze své dekonstrukce: „Abych se vrátil k otázce rodiny: vždy bude existovat rodinné pouto spjaté s narozením. Narození a v důsledku toho, mezi jinými věcmi, určité genetické dědictví, tedy nebude možno vymazat.“ Ale hned se pustil aspoň do zpochybnění toho, co to znamená „narodit se“ a co vlastně znamená být rodičem. Je zcela jisté, že při dekonstrukci rodiny nebral v úvahu ani oblast psychiky.  Byl si vědom jistého „uzávorkování“ psyché: „Mezi oba póly[2] vkládáte pojem psychiky. Je třeba vědět, co rozumíme slovem psyché. Jak víte, u Freuda je vztah mezi psychickým a biologickým vždy odsouván stranou, odkládán k budoucímu zpracování, přináležejícímu dalším generacím, a je tedy skutečně velmi komplikovaný“ (tamtéž s. 62).

Proč nejde dekonstruovat všechno?

Pro směr našich úvah je nezbytné čtenáře seznámit ještě s jedním výrazným, tentokrát německým myslitelem, sociologem Nicklasem Luhmannem (1927- 1998). Důslednou aplikací teorie systémů na oblast sociálních jevů ukázal, že jde o samostatnou spontánně vznikající vrstvu lidské existence, která se má k biologické a psychické vrstvě jako systém k prostředí (Luhmann, 2006). Zatímco základním prvkem biologických systémů je struktura, která je schopna zaznamenat nebo vytvářet rozdíl- zdroj informace, psychická vrstva naší existence je schopná rozdílu přiřadit význam, který se stává základním nehmotným prvkem psychického systému. Sociální systémy pak vznikají na základě události, něčeho, co se stalo a je k tomu možno vyjednávat smysl. Samozřejmě, když vyjednávat, tedy jednáním nejméně dvou jedinců. Tyto tři vrstvy jsou koevolučně svázané, každá operuje pouze svými vlastními stavy[3], má svou vlastní autopoiesu a vzájemně se nemohou instruktivně ovládat. Jsou na sobě závislé, ale mohou se k sobě vztahovat pouze jako systém a prostředí, vyladěním. To je důvod, proč je tak obtížné přijít na kloub vztahu těla a duše, když navíc je sociální vrstva z těchto úvah často zcela vynechávána.  Zde se nechceme věnovat složitosti bio-psycho-sociálního pojetí zdraví a nemoci. Luhmannovu práci využíváme k vyjasnění, že derridovská dekonstrukce světa, a především rodiny se mohla týkat pouze vrstvy sociální. Pouze ta je totiž prostorem vyjednávání a konstruování naší reality.

Jako je sociální systém naprosto „slepý“ vůči psychické vrstvě (na obsah psychiky druhého můžeme usuzovat pouze z toho, jak se projevuje navenek, můžeme se na ni pouze zeptat v rámci existujícího sociálního systému), nelze žádným způsobem vyjednat změnu signálu tělesného systému (třeba rozmluvit někomu jeho nádor nebo horečku, změnit jeho genetické pohlaví atp.).  Nereflektované míchání těchto tří vrstev v úvahách různých odborníků na pouze jednu z nich (lékařů, psychologů, sociálních pracovníků) způsobuje velké zmatky a nezřídka vzájemné útoky. Systemická rodinná terapie je dost dobře vybavená k tomu, aby nabízela kolegům porozumění na vyšší logické úrovni, totiž aby nabízela orientaci v trojdimenzionálním prostoru oproti třem prostorům jednodimenzionálním.  Dobře známý je, snad už ne tak ostrý, despekt mezi odborníky na duševní život (psychoanalytiků) a odborníky na práci s rodinou, tedy na sociální systémy (rodinných terapeutů), nebo nedůvěra odborníků na biologické systémy (lékařů) k psychologům. Každá skupina se drží jedné části pomyslného slona, a slepá k těm druhým, trvá na tom, že slon je ta část, kterou právě oni drží v rukou.

Chceme tvrdit, že i Derrida si byl této omezenosti svých úvah vědom. Když se dotkli v rozhovoru s Roudinesco významu biologického rodičovství, ukázal část svých psychologických obran při obhajobě svého názoru, že dětem by se nemělo říkat nic o jejich původu: „Já pevně věřím, že znám svého otce i matku. Dál již nejdu, nepátrám po původu svých rodičů. A tím způsobem, který se nazývá jistým věděním, se nikdy nedozvím, co se stalo mezi mým předpokládaným otcem a matkou v souvislosti s mým narozením. Pro moji rovnováhu a ‚psychické zdraví‘ je důležitý pocit dostatečné jistoty, že můj otec je můj otec a matka je moje matka.“ Élisabeth by se musela hodně zpronevěřit svému vzdělání, kdyby na to nereagovala jako psychoanalytička: „Žádná účinnost klamání v této oblasti podle mého názoru neexistuje. Pravda se vždy nakonec dostane na povrch a děti, jež jsou klamány ohledně svého původu, téměř vždy vykazují symptomy, z nichž vychází najevo, že jejich nevědomí pravdu zná, přestože ji deformuje.“ (tamtéž, s. 69)  

Odříznutí od kořenů

Důsledná dekonstrukce rodiny vyžaduje naprosté odříznutí se od kořenů svých rodů, od své biologické podstaty, zanedbání psychologického vědomého prožívání a nevědomí i v pojetí samotného autora dekonstrukcionismu, na jehož základech stojí genderově orientovaná hnutí progresivistů, kteří dnes u nás účinně infiltrují řízení státu a ve vší tichosti připravují radikální proměnu koncepce rodiny. Ta má nyní stát jen na derridovsky dekonstruovaných základech, bez ohledu na biologickou ale i psychickou vrstvu naší reality. Hlavním cílem nové koncepce je uznat statut rodiny jakýmkoli sestavám vlastních i náhradních rodičů, jde o to rodit děti do jakýchkoli – i těch nejhorších podmínek.[4] Znovu: derridovská dekonstrukce se může týkat pouze vrstvy sociální!  Ono „pouze“ je velmi relativní, jak ukázala např. Klímová ve své práci o sociálním nevědomí. Zásahy do jazyka mohou mít vážné důsledky. Vyžadování nepřiměřeného používání přivlastňovacích zájmen režimem v komunistickém Československu se mohlo podílet na rozsáhlé infantilizaci a masifikaci obyvatel (Klímová, 2015). Orwelovský newspeak a dnes podobně úporná politická korektnost zamlžuje realitu, jakkoli se tím biologická podstata nedá předělat, je možné ji nenávratně poškodit (například rozhodnutím děti odebrat matkám a svěřit je od narození instituci).

A rodinní terapeuti, snad paralyzováni vlastními terapeutickými nástroji (respektem k jakýmkoli odlišnostem, dialogickým přístupem, neutralitou…), snad pod vlivem politické korektnosti slepí k biologickým základům rodiny, k tomu většinou mlčí.[5] Ve stupňujících se zmatcích v rodinách chtějí zachránit, co se ještě zachránit dá, a technikou newspeeku hledají zdánlivě méně traumatická pojmenování dramatické reality traumatizovaných dětí, když prosazují např. pro rozvedené rodiny s novými partnery název „bonusové rodiny“, nebo navrhují vyloučit z pohádek zlé obrazy nevlastních matek, aby se ztratila za léta vypěstovaná špatná pověst navěšená na slovo „macecha“. 

Kdo se v této situaci překvapivě nepřímo zastává přirozených biologických základů rodiny, jsou systémoví analytici, kteří spojili své úvahy s moderním výzkumem mozku (Siegel, 2012). Při pátrání po sociálním nevědomí zjišťují, jak tělesné systémy reagují na sociální interakci (Hopper & Weinberg, 2011). Malé rozdíly v tom, co naše smysly z okolí vnímají, vedou k aktivaci zvídavosti a k sociální kooperaci. „Na informace, které se příliš liší od toho, co známe, reagujeme tak, jako bychom byli v ohrožení (aktivace systému ‚strachu‘ a vyburcování sympatické nervové soustavy), a často před těmito rozdíly uzavíráme svou mysl“ (Ganttová & Agazarianová, 2015). To je významné pro vytváření vztahové vazby (attachement) v raných fázích vývoje dítěte a pro jeho další vývoj směrem k větší tvořivosti a bohaté diferenciaci (Bowlby, 2012). Postupné zatěžování dítěte v bezpečném prostředí rodiny má doslova biologické důsledky při utváření mozku a ovlivňuje budoucí schopnost sociálního chování. Takové podmínky mnohem snadněji připravují dítěti vlastní rodiče (pokud současně pečují o svůj vztah), protože především mateřství se rozvíjí na instinktivních (tedy biologických) základech. Představa rodiny jako sociální dělohy, kterou jsme do literatury přinesli, je novými fakty stále více podporována (Trapková & Chvála, 2004). Nesmírně složitá souhra biologických, psychických a sociálních systémů, které představuje přirozená rodina (od slova rodit), se vymyká možnosti rozumové kontroly, nebo jakékoli pouze sociální konstrukce. Rodina je nejmenší možný bio-psycho-sociální systém, schopný úplné replikace, tedy jak genetické (biologické) tak kulturní (sociální) (Chvála, Trapková, & Skorunka, 2012). Všechny ostatní, dnes pestré možnosti péče o dítě jsou jen náhradním řešením, což samozřejmě neznamená, že takové složité systémy nezasluhují naši péči.

Literatura:

Bowlby, J. (2012). Odloučení. Kritické období raného vztahu mezi matkou a dítětem. Praha: Portál.

Derrida, J., & Roudinesco, É. (2003). Co přinese zítřek? Praha: Karolinum.

Ganttová, S. P., & Agazarianová, Y. M. (2015). Skupinová mysl, systémově orientované vytváření funkčních podskupin a interpersonální neurobiologie. V W. H. Hopper E., Sociální nevědomí u osob, skupin a společností (stránky 102-118). Praha: Irene Press.

Hopper, E., & Weinberg, H. (2011). Sociální nevědomí u osob, skupin a společností. 1.díl: Převážně teorie. London: Karnac Books LTd.

Chvála, V., Trapková, L., & Skorunka, D. (2 2012). Social Uterus: A Developmental Concept. Contemporary Family Therapy , stránky 293-312.

Klímová, H. (2015). Falešné My/falešné kolektivní Self: Dynamická součást sociálního nevědomí. V E. Hopper, & H. Weinberg, Sociální nevědomí u osob, skupin a společností, 1.díl: převážně teorie (stránky 159-174). Praha: Irene Press .

Luhmann, N. (2006). Sociální systémy. Nárys obecné teorie. . Praha: CDK.

Siegel, D. J. (2012). The Develping Mind. New York: Guilford Press.

Trapková, L., & Chvála, V. (2004). Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha: Portál.

[1] Konferenci v Cluny v r. 1970 uspořádala La Nouvelle Critique, časopis Komunistické strany Francie.

[2] Biologický a sociální

[3]  Biologické systémy změnami struktury, psychické systémy změnami stavu a významu, sociální novými událostmi a vyjednáním nového smyslu

[4] Informace, které jsme získali na semináři v poslanecké sněmovně ČR, který organizovala poslankyně Mgr.Nina Nováková na téma Výzvy a příležitosti současného světa, listopad 2016

[5] V Evropě se již o rozdílech mezi ženami a muži prakticky nemůže mluvit ani mezi rodinnými terapeuty, jak jsme zažili na semináři s hamburským týmem Kurta Ludewika na půdě ISZ