Vladislav Chvála, Ludmila Trapková

Souhrn

            Autoři používají pro zobrazení procesu terapie metafory buněčných receptorů. Aplikují pojem receptorový aparát na popis komplikovaného mnohočetně uspořádaného povrchu individua. Navazování vztahu v dyádě popisují jako vyhledávání potřebného tvaru jiného receptorového pole v prostředí, jeho nalezení a proces obohacování vlastní vnitřní struktury. Interakci systémů vidí jako cyklické střídání produkce a reprodukce ukazovaných zpráv. Uvažují o sémantických polích významů jednotlivých znaků ve všech modalitách sdělování. Hlavní významy každého pojmu v sémantickém poli se u klienta a terapeuta od sebe liší. To vede při interakci k mírnému posunu významu k periferii sémantického pole a k setkání se sémantickým polem dalšího slova. Tak lze dál a dál asociovat. Reprodukce je nejen pokusem o zobrazení zprávy na vlastním receptorovém terči, ale také cestou k produkci dalších spojů v prostoru sémantických polí.

            Existuje množství způsobů jak usnadnit rozvoj pacienta. Většina z nich je předem obsažena v sémantických polích klíčových pojmů například „léčba“, „péče“, „zdraví“, „nemoc“, „lékař“ atd. ve slovníku klienta. Je to pacient, nikoli my, kdo nejvhodnější cestu vybírá. Ve schopnosti nabídnout a následně zvolit materiál pro tvorbu metafor mají lidé různě silné nadání, které je součástí jejích konstituce. Podle toho jsou více či méně snadno léčitelní. Naděje v léčbě je kupodivu spíše v „nedorozumění“. To vede  mnohem spíše k hledání a rozvoji než kdyby došlo k definitivnímu a jednoznačnému porozumění. Nikoli tedy naprosté nedorozumění, to nezakládá vztah, nýbrž mírné nedorozumění, je dobrým předpokladem vývoje.

            Autoři popisují proces terapie z tohoto pohledu, ukazují rizika pro klienta i terapeuta a vyzdvihují metaforu jako vynikající prostředek léčby. Její význam rozšiřují vedle řeči na další modality komunikace. Optikou metafory o receptorových polích je možno prohlížet si různé terapeutické systémy somatické medicíny, psychoterapie, rodinné terapie a další.

Úvod

Nové zkušenosti nás staví před stále nové otázky. Potřeba reflektovat to, co se při terapii vlastně děje, nás přivedla k metafoře terapeutického procesu, kterou se pokusíme ukázat. Záměrně nehovoříme o „psychoterapeutickém“ procesu jako o zvláštním případu léčby. Terapií rozumíme proces záměrného setkávání, navazování vztahu a odpoutávání s cílem navodit změnu. Jde o zvláštní případ procesu, který můžeme pozorovat  ve spontánní podobě všude v přirozeném prostředí člověka, zde však probíhá ve zřetelně vymezených sociálních strukturách organizovaných k tomuto účelu a je reflektován.

V současnosti jsme ve střední Evropě svědky mimořádné situace: po pádu heroického pokusu zobrazit a řídit svět jediným „správným“ způsobem, pronikají náhle do našeho prostředí nejrůznější velmi odlišné způsoby zobrazování světa. Máme tak příležitost stát tváří v tvář těžko pochopitelným paradoxům živé skutečnosti nechráněni barierou sjednocující filosofie. Dialektický materialismus se ukázal být „císařovými novými šaty“, do radikálního konstruktivizmu jsme nedorostli, nebo nám prostě nepadne, a jiné „nové šaty“ zatím nevidíme (Chvála, 1993). Naše metafora vznikla v tomto plodném mnohočetném prostředí.

Jak lze přenést informaci?

Vycházíme jednak z úvah Gregory Batesona o informaci jakožto zprávě o rozdílu tvořící význam (Bateson, 1980), jednak z úvah Humberto Maturany, že informaci de facto nelze přenést (Dell, 1985). Ze závěrů jeho výzkumu vidění vyplývá, že živý organismus disponuje výhradně svými vlastními vnitřními stavy (Maturana, 1982). To nás vede nezbytně k úvahám o tom, jak se zpráva dostane „zvenčí dovnitř“.  Při zkoumání procesu terapie si představujeme, že informace se mezi systémy sděluje ukazováním a zobrazováním.

Organismus jako systém „prozkoumává“ okolí. Ve fylogenetickém vývoji se specializoval povrch k tomu, aby jednak individuum od okolí odděloval, jednak jej s ním spojoval.[1] Cyklické střídání pohybu dovnitř a ven je základním prvkem procesu sdělování podobně jako je tomu ve fysiologii dýchání.

Na úrovni buněčné existuje komplikovaný aparát receptorů buněčné membrány ( graf 1).

Receptory jsou struktury přestupující barieru povrchu buňky Gudermann, T. 1993). Jsou určené k setkávání se substrátem. Vytváří se podle potřeby na základě genetické informace o možnosti. Buňka aktivně prohledává své okolí, aby se setkala s potřebným tvarem (pattern), představujícím informaci (Neubauer, Fiala, 1986). Setkání receptoru s hledaným tvarem může navodit v buňce změnu druhého řádu. Tyto změny jsou zdrojem vývoje, růstu k další složitosti systému.

Zdrojem informace v dyádě je partner zprávu produkující.  Reprodukující je ten, kdo zprávu může rozlišit jako informaci.  Zachycený rozdíl na zevní části receptorového pole produkujícího  se pokusí zobrazit na vnitřní části svého receptorového pole. (Graf č.2) Může přitom vycházet jen z obsahu svého vnitřního prostoru. O proběhlém vnitřním procesu může dát reprodukující zpětně zprávu v podobě změny struktury zevní části svého receptorového pole (graf č.3). Důležité je, že výsledek zobrazování zprávy o rozdílu na straně reprodukujícího pochází z jeho vnitřní struktury. Prostor mezi oběma systémy je prostorem pro zobrazování zpráv.

Receptorové pole

I povrch vícebuněčného organismu si můžeme představit jako receptorové pole, jen mnohem komplikovanější. (graf č.4) Také jeho receptory aktivně vyhledávají příslušný tvar – informaci. Její nalezení může způsobit uvnitř systému změnu druhého řádu. 

Je důležité si uvědomit, že sdělení informace je aktivní proces z obou stran: produkující tím, že aktivně ukazuje zprávu, vyhledává setkání s příslušným reprodukujícím systémem.  Reprodukující pozměňuje tvar svého receptorového pole. Opakuje‑li se tento proces cyklicky, probíhá proces interakce. Obě strany setkání se v něm proměňují. Někdy tak dochází k porozumění, což je postupné vrásnění částí obou receptorových terčů, které se setkaly, do podobného tvaru. Zdůrazňujeme, že nejde o přenos, nýbrž zobrazování informací.

Je‑li porozumění či vlastně podobnost receptorových terčů velká, může dojít k vytvoření vztahu. Ten je charakterizován mimo jiné přechodně trvalým přednastavením receptorových terčů obou stran setkání, které jsou snadno a rychle aktualizovány při každém dalším setkání. České slovo vz-tah dobře ukazuje sílu a směr takového děje. [2]

Nejen buňka, nejen individuum, ale i rodina představují živý organizmus s hranicí, na které se systém chová vzhledem k prostředí a ke svému vnitřnímu prostoru jako receptorové pole. (Viz graf 5) Informace nevstupuje jako taková, ale je vyhledávána, percipována a zobrazována. Proces vždy slouží k rozvíjení vnitřního prostoru systému.

Jaká je struktura receptorového aparátu?

Zatímco u buněčné membrány jsme schopni strukturu receptorů postupně popsat, je prakticky nemožné ukázat něco podobného na úrovni celého organismu. Přijmeme-li závěry Maturanova výzkumu a obecná kriteria mysli dle Batesona, nepochybujeme, že podobná funkce organismu existuje. [3] Pokusme se aspoň vymezit některé vlastnosti, které receptorový aparát organismu musí mít.

Je pochopitelné, že komunikační povrch organismu je multimodální ( na mnoho způsobů). V průběhu fylogeneze a ontogeneze se tak zvyšuje pravděpodobnost procesu setkávání a jistota interakce s prostředím. Když zvážíme, že jde zřejmě o jeden z nejdůležitějších prostředků vývoje organismu (vedle předávání relativně stálé vnitřní genetické informace), nebudeme se mnohočetnosti interakčních kanálů divit.

Jednotlivé modality komunikace jsou rozdílně fylogeneticky staré a vyvíjejí se nerovnoměrně. Každá z modalit má vlastní jazyk, složený ze znaků, slov a vět. Řeč patří k jedné z nejvyvinutějších modalit. Ani zdaleka není tou nejspolehlivější, umožňuje však rozvinout kvalitativně nový způsob prohledávání okolí organismu, mohli bychom použít Maturanův pojem „jazykování“ (lanquaging).

Některé modality komunikace jsou vázány na specializované smyslové orgány, jako je to u čichové, hmatové, sluchové, zrakové a chuťové  modality, jiné mají komplexnější charakter, například kinestetická, kontextuální nebo verbální modalita receptorového aparátu.

Tvar receptoru je nabízen a je-li přečten, stává se zprávou. Má mentální projekt a je produkován na materiálním nosiči: v tvaru, barvě, zvuku, chemické látce a podobně. V interakci s okolím se získává zkušenost, která obohacuje a rozvíjí mentální prostor organismu.

Například kojenec má typické znaky své situace zakódovány ve tvaru tělesného schématu, má typickou vůni, projevuje se zvuky, což mu umožňuje prohledávat okolí. Vyhledávání a posilování vztahů s osobami k tomu nastavenými vede k růstu mentálnímu i tělesnému. Vzniká schopnost vytvářet další zkušenosti a složitější vztahy, pronikat dál do prostoru a osvojovat si jej.

Jednotlivé vrstvy zkušeností jsou vrstvami příběhu člověka, svědčí o tom, co se stalo, s čím se setkal (Na tělesné úrovni je vryt do tělesných znaků, z mimiky, postojů, způsobů, barvy, pachu, chování atd. lze příběh zpětně vytušit a odhadovat. Čas a příběh jsou v 80.letech intenzivně studovány nejen v sociologii (Elchordus, M. 1989).

Jaká je dynamika receptorového aparátu?

Receptorový aparát odpovídá prostředí, ve kterém je naděje získávat podněty. Vznik základní struktury se datuje setkáním zárodečných buněk, oplozením. Cyklickým sdělováním zpráv uložených v genetickém materiálu se rekapituluje fylogenetický vývoj. Výsledkem je stále komplikovanější struktura systému.

Po splnění základních podmínek životaschopnosti je organismus připraven začít komunikovat s vnějším prostředím. Postupně se rozvíjí proces prohledávání okolí a opakovaného návratu do vlastního vnitřního mentálního prostoru. Nová a nová setkání, přijímání zpráv a jejich zobrazování na základě vlastních možností vedou k růstu organismu, zcitlivují jej navenek i dovnitř. Tak je organismus schopen sdílet stále složitější tvary skutečnosti. Bere si tak právě tolik, kolik k růstu potřebuje, pokud má možnost svobodného výběru z dostatečné nabídky podnětů.

Tvary receptorového aparátu, které jsou aktuálně použitelné a funkční, zůstávají zachovány, zatímco nepotřebné jsou odkládány, po případě konzervovány. Tak se postupně celkový tvar proměňuje a vyvíjí. Jakmile organismus vyhledá tvar, který potřebuje a ten odpoví svou podobností, zakládají se podmínky k tomu, aby se konstituoval vztah (Buber, 1969).

Vztah se jeví být klíčovou podmínkou existence a růstu. V jeho živné půdě se na jednotlivých stupních vývoje řeší vývojové úkoly (Erickson, E.H., 1963). Je‑li vývojový úkol splněn a struktura dostatečně rozvinuta, vztah se vyprázdní a je opuštěn. Pokud se to nepodaří zůstává do budoucnosti dluh. Protože naléhají nové vývojové úkoly a vytváří se pro ně nové vztahy, přežívající vztah živoří, je zdrojem deformace receptorového pole, vzniká rigidita v podobě překážek pro volnou tvorbu nových stavů receptorových terčů.

Cílem terapie mimo jiné je uvolnit dostatek prostoru pro tvorbu nových možností tvarování receptorového terče a rozpouštění zatuhlých míst. Může tak být dotvarováno, co chybělo nebo bylo deformováno v některém z předchozích vztahů. Takovou terapeutickou potenci má každý přirozený vztah. Ten může být kultivován do vztahu sui generis profesionála a klienta. Liší se od přirozeného vztahu především mírou reflexe.

Sémantické pole

Podívejme se, jak se děje ono ukazování‑hledání‑zobrazování. Každé slovo má svůj hlavní význam a významy vedlejší a vytváří celé sémantické pole.  Gaussova křivka znázorňuje četnosti jejich výskytu, při vrcholu nejčastější význam slova (pojmu, pachu, tvaru, barvy, zvuku) a k okraji další méně obvyklé významy vedlejší. (graf č.6)

Jednotlivá sématnická pole v každém jazyce se překrývají (graf č.7). To umožňuje pružné přecházení z jednoho sémantického pole do dalšího. Na rozdíl od jazyka vědeckého, který se snaží dosáhnout co největší jednoznačnosti pojmů, běžný jazyk využívá překrývání sémantických polí. Dosahuje tak větší mnohoznačnosti, pružnosti, je plodnější otvíráním nových možností a vyvíjí se.

Tzv. „digitální“ způsob myšlení respektuje jedině hlavní významy slov. Myšlení „analogové“ je schopno pracovat s jejich mnohoznačností podle „nastavené citlivosti“. Člověk s prvním typem myšlení očekává jasné pojmy, počítá s jejich trvalými obecně platnými významy. Vyčistí‑li se pojmy v interakci lidí, stane se jejich sdělování exaktním, ale sterilním. Pokud by při komunikaci šlo jedině o dorozumění, byl by se jazyk jistě vyvíjel směrem k jednoznačnosti. Není tomu však patrně tak. Hlavním smyslem komunikace není dorozumění ve smyslu dosažení naprosté shody v pojmech, nýbrž rozvoj individua a vytváření vztahových sítí. Teprve překrývání sémantických polí umožňuje asociovat, produkovat a reprodukovat, společně sdílet, totiž hledat souznění v dyádě.

Řeč je rozvinutějším aparátem ve službách interakce jako fylogeneticky starší neverbální způsob vztahování. I v jiných modalitách je možno hledat hlavní a vedlejší významy znaků. Např. pach matky má komplikovanou chemickou strukturu, která je obecně platná, avšak každá individuální matka má pro své dítě zcela nezastupitelnou vlastní vůni. Podobně to bude se zvuky, barvami, pohybem, tvary atd.

Posloupnost vývoje základního významu slova vychází v jednotlivých modalitách z praznaků, které jsou obsaženy  v kolektivním nevědomí. Záleží na naší citlivosti, zda je dokážeme postihnout a přivést do vědomí v aktuálním kontextu situace ve které se nalézáme.

Tak bychom význam Jungova pojmu archetyp rádi použili v jeho původně širším významu i za hranicemi verbální komunikační modality (Hopcke, R.H. 1993).[4] V chemické modalitě, by tak byly uloženy archetypy vztahů chemických látek, rostlin a živočichů, které jako by obsahovaly kolektivní zkušenost s těmito setkáními. Bylo by tak možno snadněji pochopit například mechanismus účinku homeopatie jako způsobu zacházení s neverbálními archetypy. Jakoby matečné tinktury, ze kterých jsou homeopatické léky vyráběny, mohly zprostředkovat zprávy pronikající k nám z hluboké minulosti, kdy se látky, rostlinné a živočišné druhy vyvíjely. Jako by nám dobře vybraný konstituční lék umožnil obnovit kontakt, který byl během vývoje porušen. Podobně bychom mohli uvažovat o archetypech tělesných souvislostí u akupunktury. I tam je možno pozorovat zacházení s fylogeneticky starými tělesnými schématy v autentickém čase (např. čínské pravidlo „klíč k onemocnění ledvin hledej v uchu“  odhaluje vývojovou souvislost, známou dnes z embryologie, kterou staří Číňané nemohli znát).

Na příkladu pojmu matka lze ukázat ( graf 8), že pojem je tvořen sjednocením stop matky v jednotlivých modalitách. Při práci s takovým pojmem se aktivizují jeho reprezentace v jednotlivých modalitách, z nichž každá sama obsahuje celé sémantické pole slova matka.

Proces terapie

Naše „receptorová“ metafora terapeutického procesu vychází z naznačené představy aktivního vytváření sémantických polí v soustavě receptorových terčů.

Hlavní významy každého pojmu v sémantickém poli se u klienta a terapeuta od sebe liší. To vede při interakci k mírnému posunu významu k periferii sémantického pole ( viz graf č.9) a k setkání se sémantickým polem dalšího slova. Tak lze dál a dál asociovat. Reprodukce je pak nejen pokusem o zobrazení zprávy na vlastním receptorovém terči, ale také cestou k produkci dalších spojů v prostoru sémantických polí.

Příkladem může být ericksonovský způsob rozhovoru, při kterém jde především o vytváření metafor a asociací z významů pojmů v sémantických polích klienta. Také respekt k jeho preferovaným komunikačním kanálům zapadá do představy multimodálního stavu receptorového povrchu individua.

Jiným výborným příkladem jsou tzv. obrazy léků v homepatii jejichž sématnická pole se bohatě překrývají.[5] Lze si představit, jak dobrý nástroj k vytváření metafor homeopatická Materia medica poskytuje pro zpřesňování a zvrásňování receptorových terčů jak terapeuta tak klienta (Kent, J.T., 1993).  

Terapie v tomto pojetí má za cíl především vykročení z rigidního stavu, ve kterém se vývoj organismu zabrzdil, zkomplikoval. Symptomatické chování systému tak může být opuštěno. Jinou možnost než rozvoj systému z patologického stavu ani nemáme, chceme‑li vyhovět klientově zakázce a nechceme-li do nekonečna příznaky jen potlačovat (Lieb, H. 1992).

Existuje množství způsobů jak rozvoj usnadnit. Většina z nich je předem obsažena v sémantických polích klíčových pojmů například „léčba“, „péče“, „zdraví“, „nemoc“, „lékař“ atd. ve slovníku klienta. Je třeba pochopit jak on jim rozumí, a které asociace, sahající často hluboko do minulosti, v něm vyvolávají. Je to pacient, nikoli my, kdo nejvhodnější cestu vybírá.  Pro schopnost nabídnout a následně zvolit materiál při tvorbě metafor mají lidé různé nadání, které je součástí jejích konstituce.[6] Podle toho jsou více či méně snadno léčitelní.

Nemůžeme očekávat, že se nám podaří „lépe vše klientovi vysvětlit“. Naše naděje je kupodivu spíše v „nedorozumění“. To vede  k hledání a rozvoji více, než kdyby došlo k definitivnímu a jednoznačnému porozumění. Nikoli tedy naprosté nedorozumění, to nezakládá vztah, nýbrž mírné nedorozumění, je dobrým předpokladem vývoje.

V jazyce především otázky urychlují proces dynamického tvarování receptorové terče obu účastníků setkání. V neverbálních modalitách stejnou funkci vytváří neurčitost podnětu, která si žádá vyjasnění.

Setkání klienta a terapeuta je důsledkem prohledávání okolí, které zahájí organismus klienta v situaci, v níž uvízl. Obyčejně je to situace tak či onak ohrožující. Organismus začne aktivně produkovat znaky‑ symptomy. Ty jsou v tomto případě těmi „receptory“, na něž může být „zachycena“ postava s léčebnou potencí. Většinou to není profesionál, ale někdo z přirozeného okolí.

Terapeut může intervenovat až tehdy, kdy se nikdo takový nenajde. Při setkání dojde k zobrazení části receptorového povrchu klienta tak, že se podobně strukturuje receptorový povrch terapeuta. Podle stupně podobnosti při setkání nastává porozumění, až vznikne vztah. Na začátku je situace charakteristická velkou úzkostí a očekáváním na obou stranách. Se zrodem vztahu se úzkost snižuje a vytváří se podmínky pro pracovní společenství. To se děje v rámci všech terapeutických systémů, bez ohledu na ideologie.

Čím více se rozvíjí vzájemná nastavenost receptorových polí, tím více se přibližují a prohlubují. Mění se stále hlubší vrstvy, ovlivňují se stále intimnější struktury a může docházet k jejich trvalým změnám léčivým či jatrogením. [7] Na druhé straně může být receptorové pole tak silně chráněno obranami, že ani největší tělesná blízkost nevede k prožitku blízkosti.

Struktura obou povrchů ( klienta i terapeuta) se dále diferencuje, vztah se prohlubuje. Dyáda se stává jednotkou ve které přestává být zřejmé co patří které straně setkání. Proměňuje se jak pacient, tak terapeut. Po dosažení změny v systému klienta je v případě dobré terapie vztah ukončen bez dalšího traumatu, prostě odžit, vyprázdněn a opuštěn.

Terapeutické systémy a terapeutický vztah

Úspěšnost terapeutických systémů [8] a technik [9] záleží na tom, jak dovolí  proces setkání, rozvíjení změny a odpoutávání  respektovat a usnadňovat. Rizika  spočívají v účinnosti technik, které mají moc, jak podporovat tak poškozovat, jatrogenizovat.

Techniky jsou předem dané struktury, které jsou do procesu terapie vtahovány uměle, pokud se tak děje bez ohledu na pacienta. Terapeut by měl počkat až mu pacient ukáže svoje receptorové pole, rozpoznat potencionality pro jeho vývoj a ty pak podporovat. Proces může ohrožovat nejen pacienta, ale také terapeuta. Je to dáno jeho specializací. Musí se vyrovnávat s fenomény setkání, protože je jako profesionál setkáními zahlcen. Dochází‑li při každém kontaktu ke změnám v jeho receptorovém povrchu, musí se naučit zachovávat vlastní integritu. Pokud se mu to daří, získává tím zkušenosti a zcitlivuje pro další setkání a jako profesionál zraje (Mrázek, Z., Trapková L.: 1990).

K jeho ochraně slouží různé techniky. V případě medicíny dokonce technika jako taková. Celá biologická medicína se z tohoto pohledu jeví jako velká ochranná bariera terapeutů‑lékařů. Na terapii se nemusí podílet osobnost lékaře, důležitější bývá jeho role. Člověk si navlékne bílý plášť, k tomu zpravidla profesionální masku, a je připraven absolvovat celou řadu setkání, která se nemusí dotknout jeho hlubších vrstev. [10] V tom také tkví iluze o možnosti zmechanizovat proces léčby.

Takové léčení funguje především tam, kde lze symptom organismu potlačit nějakým mechanickým prostředkem (včetně chemického). Lékař pátrá po tom, jakým způsobem organismus vytváří obtížné symptomy a podává prostředky, které tuto tvorbu znesnadňují, potlačují. Pacientovi se uleví. To může poskytnout čas a podmínky k nalezení cesty z obtížné situace, která spouštěla produkci symptomů. Je to skutečně organismus sám, kdo produkuje symptomy a kdo jejich produkci může také zastavit.

Zdravotnické systémy se vyvíjejí dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby se staly pevnou součástí společenského vědomí. Čím častěji se setkává člověk se zdravotnictvím, tím více odpovídá jeho představám o tom, co nemoc je, jak je třeba s ní zacházet. V řeči naší metafory: receptorový povrch pacienta se nastavuje podle receptorového pole zdravotnictví jako celku. V tomto smyslu může platit: čím více lékařů, tím více nemocných. Že jde často při tomto setkání o omyl, zůstává oběma stranám utajeno. Chovají se při setkání rituálně. Předem vědí, co se bude dít, s čím se setkají a co si ze situace odnesou. 

Podobnou ochranu může mít také lékař homeopat, když hledá obraz léku. Podrobné anamnestické dotazování při repertorizaci vede k  pochopení pacienta a  příběhu jeho nemoci (vlastně k procesu vrásnění obou receptorových polí). Příběh je zobrazen jako metafora obrazu léku. Celý proces připomíná psychoterapii, role lékaře, léků a dalších atributů zůstává však zachována. Terapeut může snadno navázat na jejich významy v sémantických polích pacienta.

Materia medica představuje zhmotněný receptorový aparát, obsahující velká množství typů lidských příběhů a jejich souvislostí. Hustě se překrývající sématnická pole léků usnadňují námi popsaný proces terapie. Lékař‑homeopat nemusí být konfrontován bezprostředně s příběhem pacienta, jeho etickými konflikty, se vší jeho dramatičností, a přece dochází k vzájemnému nastavení, vrásnění receptorových povrchů, pochopení a posunu na straně lékaře. Tak je nalezen a vyzdvižen klíč k řešení a terapeut může zůstat uchráněn zachováním pro něho bezpečné distance. Příběh pacienta nemusí plnou silou vstupovat bezprostředně do lékařova příběhu. Z ordinace odchází např. „Stramonium“,[11] nikoli v minulosti zneužité dítě, přestože došlo k porozumění.[12]

V případě homeopatie bude třeba dále zkoumat, zda je možné, aby lék byl onou metaforou pronikající napříč všemi modalitami až ke kořenům biologické zkušenosti organismů. Bylo by tak možné vysvětlit nápadný terapeutický efekt vysokých potencí dobře vybraného konstitučního léku.[13] Právě u homeopatie by nový pohled mohl prokázat velkou službu v oblasti teorie (Reilly, D. 1986).   

U psychoterapeutů je situace zdánlivě jiná. Postupně, jak ubývalo přirozené schopnosti lékařů vytvořit psychoterapeutický vztah s pacientem v rámci stále rozsáhlejší mechanistické mašinérie, rozšiřoval se prostor pro osamostatněnou psychoterapii. Oddělením psychoterapie od fysické léčby došlo k paradoxní situaci. My jsme to byli, kdo oddělil duši od těla. Psychoterapeut se zabývá psychickými procesy, tělesné ponechává (nutně) na lékaři.

Institucionalisace psychoterapie dovádí i tento mladší „zdravotnický systém“ k dokonalosti: vytváří se školy, směry, techniky. Každá škola si úzkostlivě hlídá svou  čistotu. Že ve skutečnosti jde především o setkání, bývá vždy znovu nutno objevit. Škola, směr, teorie, natolik mohou obsadit receptorový povrch psychoterapeuta, že může být obtížné se setkat v jiném tvaru, jiným způsobem, podle toho, jak potřebuje klient. Ve všech terapeutických systémech je živá skutečnost cezena sítem teorie. Přes tuto deformaci je možno dosahovat úzdravy. To jen svědčí o tom, jak pružný je receptorový aparát klienta: vybere si ze sémantických polí při terapii to, co se právě jemu hodí. Klíč ke změně je obsažen v jeho a ne terapeutově hlavě.

Z tohoto pohledu jsou stejně oprávněné i značně rozdílné terapeutické systémy. Hlavním předpokladem úspěšnosti terapeutického systému je schopnost navázat vztah, dovolit, aby se rozvinul terapeutův  „receptorový aparát“ podle nabízeného pacietnova vzoru. Oscilace mezi nimi umožní vytvoření nových spojů v sémantickém poli pacienta, rigidní tvar se rozruší a navodí se změna. Toho lze dosáhnout bezprostředním kontaktem s klientem, případně pomocí techniky jako nástroje. Cirkulární dotazování je mistrovský prostředek, metafora pak královská intervence.

Metafora a její význam pro léčbu

Metafora, podobenství, je komplikovaná zpráva, minipříběh, který svou strukturou vyhovuje způsobu zpracovávání informací  receptorovým aparátem. Umožňuje totiž dostatečnou volnost k tomu, aby oslovila pacienta, přestože jsou jeho sémantická pole od našich nutně odlišná. Terapeut ani s velkou empatií nemůže vědět, jak přesně je při vší té složitosti vytvarovaný receptorový aparát klienta, může to vědět jen přibližně. Proto bude použití metafory jako nástroje léčby účinnější než pokus o výklad souvislostí.

Metafora je mnohem více než jen slovní spojení. Zdá se, že existuje možnost pracovat s metaforou ve všech modalitách, které vytvářejí receptorový aparát člověka. Chemické složení vůně, nebo chuti působí jako metafora, stejně jako existuje metafora zvuková, tvarová, pohybová atd. Je otázkou, co z praktických léčebných prostředků vlastně účinkuje bezprostředně a co je „jen“ metaforou o jejímž dalším osudu v sémantických polích pacienta nevíme nic víc, než že „zabraly“. Z hlediska praktické aplikace je to jedno, význam  můžeme hledat jen teoreticky. V sémantických polích pojmů léčby se udržují nejrůznější prostředky léčby do té doby, dokud jsou účinné. Pak jsou postupně opouštěny a nahrazovány jinými.

Prostředek léčby musí mít schopnost posílit důvěryhodnost terapeuta. Je velmi dobré, když terapeut sám prostředku důvěřuje. [14] Prostřednictvím jeho entusiasmu může získat důvěru i pacient.  Sám vztah pacienta k lékaři, terapeutovi, je jistě metaforou jiných, základních vztahů v pacientově životě. Působí jako mnohočetné podobenství (Epston D., White M. 1990).

Bez ohledu  na  ideologie je metafora součástí každé léčebné metody. Terapeutické systémy, které pracují s metaforami záměrně, mohou být úspěšnější v léčbě a to i tehdy, když nejsou v dané oblasti právě obvyklé. Jako se to stalo před časem u akupunktury. To je systém poskytující velké množství metafor o vztazích orgánů mezi sebou, o vztahu emocí a tělesných funkcí, o vztazích emocí a symptomů. I když šlo o cizí terapeutický systém, stal se brzy pacienty dobře akceptovatelným. Na druhé straně zjednodušené teorie akupunktury poněkud připomínající evropské mechanistické úvahy o fungování těla, mohly být našim lékařům blízké. Proti psychoterapeutickým školám přinesla akupunktura především tělovou metaforu.

Náš obraz o terapii jako vyhledávání, setkávání a rozvíjení dvou živých systémů prostřednictvím jejich receptorových  polí není ničím jiným než podobenstvím, metaforou, která našim sdělením ještě zdaleka není vyčerpána. Zdá se být pro nás plodnou i dnes, řadu let poté, co se zabývali podobnými příměry Prigogin, Elkaim a další (Prigogine, I. 1972; Elkaim M., 1985) Našim cílem není popsat interakci živých systémů jako rigidní teorii, ale uvést do života užitečnou metaforu, která může pomoci rozpouštět úzkost z nových terapeutických systémů.

V Liberci 11.9. 1994

[1]  Samo slovo s-dělování velmi dobře naznačuje oč se jedná, jde o spojení na rozděleném. Jde o roz-dělení a současně s-pojení, s-dílení, spojuje se to, co je rozdělené, sdělovaná zpráva se může stát v případě sdílení spojením.

[2] Popsané „přednastavení“ celého receptorového terče je pochopitelnou vlastností živých systémů. Jednak tím určují oblast hledaného setkání z celé nekonečné šíře živé skutečnosti, jednak tím vytvářejí sítě, suprasystémy. Ty se navenek chovají zase podobně, jen na další úrovni, tvoří další a komplikovanější receptorová pole.

[3] Viz Batesonova ”kriteria” mysli, jak je uvádí Neubauer v citovaném Implikátním a explikátním řádu živé skutečnosti na str.188:

  1. Mysl je shlukem (aggregate) interreagujících částí či složek.
  2. Tato interakce je spouštěna rozdílem (difference).
  3. Mentální procesy vyžadují doprovodnou energii (collateral energy).
  4. Mentální procesy vyžadují kruhové (circular – vpodstatě zpětnovazebné – ZN) kausální řetězce.
  5. V mentálních procesech účinky rozdílu lze považovat za transformace (tj. kódované verze) předchozích událostí.
  6. Popis a klasifikace těchto procesů transformace vykazují hierarchii logických typů přítomných v jevech.

[4] Termín archetyp nepochází od Junga- on sám poukazuje na to, že je převzat z patristických spisů, kde jde o ”vysvětlující parafrázi Platónského eidos” (CW 9, I, str.4) Jedinečný Jungův přínos tkví v tom, že použil ideu archetypu v psychologickém smyslu a ve vztahu k současným lidem. Archytypy chápal jako „typické mody chápání“ (CW 8, str.138) – tj. jako vzorce psychické percepce a chápání společné všem příslušníkům lidské rasy.

[5] Obraz léku je terminus technicus homeopatie.

[6] Konstituce je jeden ze základních pojmů homeopatie.

[7] Odedávna je znám stav ublížení příliš rychlým průlomem do intimity člověka. Je pravděpodobné, že byly od starověku konstruovány prostředky proti uhranutí. Šperky, náušnice, čelenky, náhrdelníky mohly mít praktický smysl v odvrácení přímého pohledu do očí, rizika uhranutí. Jiný samozřejmý prostředek proti touto nežádoucímu proniknutí je stud.

[8] Terapeutický systém je souhrn teoretických předpokladů a praktických zkušeností, které se vzájemně potencují.

[9] Terapeutická technika je souhrn pravidel, jak postupovat v léčbě. Zpravidla je postavena na zkušenosti, které se druhotně dostává teoretického zdůvodnění. Každý terapeutický systém obsahuje řadu terapeutických technik.

[10] Tím, jak se člověka na počátku lékařské kariéry příběhy pacientů dotýkají, může jednak zrát k větší citlivosti, nebo naopak může budovat větší ochrannou barieru, slupku. Mám osobní zkušenost s tím, že jako mladý lékař absolvent, přebíral ze všeho nejdříve celé sekvence sebeochraňujícího chování starších kolegů. Později mi dalo hodně práce se těchto návyků zbavovat.

[11] Durman, v homeopatii používaný lék.

[12] Faktem však zůstává, že nakonec záleží především na osobnosti lékaře, zda bude v kontaktu s pacientem nebo ne bez ohledu na techniku jakou používá.

[13]  vysokých ředění

[14] Význam klinické praxe je především v možnosti nabývat stále větší jistotu. Výcviky v rozličných technikách mají smysl tehdy, když můžeme čerpat jistotu od učitele, toho kdo má v technice velkou jistotu.

LITERATURA

Chvála, V.: Radikální konstruktivizmus a praxe, Praktický lékař, č.7, 1993 

Bateson, G.: Mind and Nature (A necessary Unity), cop. Dutton, N.Y., 1979, Bantam Books Toronto-N.Y.-London- Sydney 1980

Maturana, H. R.: Erkennen: Die organization und Verkörperung von Wirklichkeit. Braunschweig – Wiesbaden: Vieweg (Wissenschaftstheorie, Wissenschaft und Philosophie Bd.19, autorizované německé vydání W. K. Köck, 1982)

Gudermann, T., Grmoll, J.:Molekulare aspekte des hypogonadismus, Internist (1993) 34: 703-711, Springer- Verlag 1993

Neubauer, Z., Fiala, J.: Implikátní a explikátní řád živé zkušenosti, str.176, ČSVTS při Fysiol.ústavu ČSAV, Praha 1986

Elchordus, M.: Znovuobjevený chronos: nová úloha času v sociologické teorii, v: Metodologie výzkumu životních drah, Výzkumný ústav sociálneho rozvoja a práca, Bratislava 1989

Buber, M.: Já a ty, ed.Váhy, Vyšehrad, Praha 1969

Erickson, E. H.: Eight Ages of Man in Childhood and Society, 2. vydání, W. W. Norton a Co., New York, 1963.

Hopcke, R. H.: Průvodce po sebraných spisech C.G.Junga, Nakl. T. Janečka, Praha, 1993

Kent, J. T.: Materia medica, Alternativa 1993.

Lieb, H.: Psychosomatik. Z.system.Ther.10/4 (:256-267,1992)

Chvála, V.: Pokus o rozdělení terapeutických systémů, Konfrontace…

Mrázek, Z., Trapková, L.: Terapeutický vztah, in Skála a kol.: Psychoterapie v medicínské praxi, Avicenum Praha, 1990

Reilly, D. T., Taylor, M. A., McSharry, Ch., Aitchison, T.: It`s the homeopatie a placebo, The Lancet, 1986, October 18, 881-886

Epston D., White M.: Consulting your consultants: The documentation of alternative knowledges, Previously publ. in Dulwitch Centre Newsletter, 1990, No.4.

Prigogin, I.: La Recherche 3 (1972), č.24, 547

Elkaim, M.: From General Laws To Singularities, Family Process, June, 1985, Vol.24, No 2