Předneseno v poslanecké sněmovně začátkem roku 2010

Ludmila Trapková, Vladislav Chvála

V. Chvála: Dobré odpoledne, dámy a pánové, my na rozdíl od našeho kolegy, který měl referát před námi, vám budeme říkat věci zcela nepřekvapivé, věci, které jsou vám všem dobře známy, jen se na ně chceme dívat z pohledu našich ordinací, kde pracujeme. Já jsem nejprve pracoval deset let jako porodník, a posledních dvacet let ve Středisku komplexní terapie a psychosomatických poruch v Liberci, prošlo tudy přes dvacet tisíc pacientů a jejich rodin, takže zkušenost, kterou vám budeme sdělovat, pochází odsud.

L. Trapková: Dobré odpoledne, já jsem klinická psycholožka, sedmnáct let pracujeme v terapeutické dvojici s kolegou, protože jsme záhy zjistili, že při práci s rodinami, kde nikdy nechybí klíčová dvojice muže a ženy, je výhodné, abychom byli také dva: Zástupci mužského a ženského světa a jazyka. Navíc v léčbě psychosomatických poruch i somatický lékař a psycholožka.

Během našeho sedmnáctiletého rozhovoru jsme objevovali a popsali jisté fenomény, které pak zpětně urychlovaly léčbu. Metaforu o rodině jako sociální děloze jsme formulovali v naší první knize, ve druhé jsme se pak nechali inspirovat teorií jin-jangu, abychom popsali spolupráci mužského a ženského principu v prostředí kolem dítěte. V poslední době promýšlíme sice triviální, ale málo reflektovaný rozdíl mezi vztahy vrozenými a vztahy získanými. Například vztah mezi rodiči je zpočátku po seznámení vždycky vztahem získaným. Teprve po narození dítěte se přes dítě stává vztahem vrozeným a toto pouto je nezrušitelné. Žádný soud na světě ještě nikdy nerozvedl rodičovství, vždycky jen partnerství. Když si s rodinami uvědomujeme tuto geometrii vztahů vrozených a získaných i transgeneračně a jak se v nich zachází s tímto rozdílem, má to velký vliv na léčbu rodin, na náhled, co se to v rodině děje.

Nicméně byli jsme pořadateli požádáni, abychom se vyjádřili k fenoménu důvěry, jeho vzniku a udržování v rodině, a nám se zdá, že to souvisí s integritou rodiny jako celku. Především musíme říct, že rodina je živý organizmus a jako celek ho nejde rozložit na jednotlivé orgány. Nemůžete vyndat játra z těla a spoléhat, že to tělo přežije. Tak podobně trvalé poškození integrity celku rodiny znamená, že se rodina rozpadá a ztrácí svoji hlavní funkci, totiž plození dětí.

V. Chvála: Ještě jednu poznámku bych rád na úvod řekl. My všichni, tak jak jsme tady v sále, bychom určitě přísahali na to, že je nejlepší, když se máme všichni rádi, jsme bohatí a zdraví, ale ono to tak úplně nejde, a když se spolehneme jenom na tu proklamaci, tak to samo nefunguje. A přestože by nikdo z nás neschvaloval rozvod nebo rozchod rodičů a ponechání dětí u jednoho z nich, nebo dokonce v ústavu, tak přesto k tomu velmi často dochází. Příčiny nejsou jen v naší slabé vůli nebo v pouhé chybě myšlení, ale bohužel, jak se obáváme, jsou to příčiny systémové.

L. Trapková: Když slyšíme například požadavek Evropské unie, aby třetina žen měla možnost jít do práce do tří let věku dítěte, s tím nemůžeme souhlasit, to my rozhodně nemůžeme podepsat. Naše velká autorita v tomto směru – Zdeněk Matějček přímo říkával, že se mu otvírá kudla v kapse, když slyší slovo jesle. Do mateřské školky naopak samozřejmě už všechny děti posílal, tam už jsou děti vyspělejší. Dneska je v psychologii velké téma attachement, tzn. citová vazba, která vzniká v prvních měsících a prvních letech života. Není to nic nového, už Erickson mezi dvěma světovými válkami napsal svých Osm věků člověka, kde upozornil, že každá vývojová fáze má určitý vývojový úkol. A to, aby dítě vnímalo svět jako v zásadě důvěryhodný, vzniká právě ve vazbě s matkou v prvním roce života. K tomu, aby dítě získalo tuto první citovou vazbu s matkou a později potom na rodinu, k tomu je potřeba, aby mělo nejprve uzavřený a výživný prostor dělohy matky a po narození aby mělo uzavřený psycho-sociální prostor rodiny – totiž sociální dělohu. Je to prostor, který chrání nezralý organizmus před předčasnými nároky okolí. A jestliže ta hranice a vnitřní prostředí rodiny je předčasně porušeno, má to podobné následky, jako když se dítě potratí anebo když se předčasně porodí. Potratem zahyne, když se porodí předčasně, má šanci žít, ale dluhy, které si nese do života, se obvykle těžko kompenzují.

V. Chvála: Tato metafora, nebo možná řekněme soubor témat, kterým se nelze v žádné rodině vyhnout, tak, jak jsme ji nazvali – rodina jako sociální děloha, ta nám umožnila, abychom se zamysleli nad některými detaily fungování rodiny a abychom byli sto např. rozpoznat význam dvou různých typů jazyka. Můžeme dnes slyšet, že to není dobře, když v rodině existují dva rozdílné jazyky, nebo si řada lidí myslí, že rozdíl mezi muži a ženami by se měl spíš stírat. My upozorňujeme na to, že dva rozdílné typy jazyka dva zásadně odlišné způsoby vztahování se ke světu, které jsou nezbytnou podmínkou prostředí ochraňující dítě v té základní sestavě matka-otec-dítě.

L. Trapková: Tohle už je takové logo naší základní představy (obrázek). Vlevo máte, jak se přibližně vyvíjí dcera mezi vývojovou trajektorií matky a vývojovou trajektorií otce, jak o tom mluvil právě kolega, a vpravo jak se vyvíjí syn.

V. Chvála: Každopádně můžeme přijmout představu, že rodina je živý organizmus a že se k ní nemůžeme chovat úplně jakkoliv. Když kolegyně mluvila o integritě, ta je zaručená hranicemi. Každý rodinný terapeut rozpoznává jejich kvalitu a s rodinou na ní pracuje.

L. Trapková: V rodinné terapii pokládáme za jednotku celý systém rodiny. Dnešní příspěvky mluvily o institucích pečujících o rodinu. Potíž je v tom, že mají v hledáčku vždycky jen jednotlivce. Málokterá instituce bere ohled na kontext vztahů a vztahové sítě rodiny jako celku. Rodina je živý organizmus, který je daný tím, že se tam někdo někomu narodil. To jde až na biologickou úroveň. Pojďme dnes mluvit o integritě hranic, ať už těch vnějších, kterými je rodina oddělena od okolí, nebo těch vnitřních – mezigeneračních, které je potřeba pěstovat, chránit a udržovat v dobrém stavu. Asi jako kůži člověka či jednotlivce. Hranice rodiny mohou být rigidně uzavřené.  Takové rodiny bývají nejnemocnější, nevěří svému okolí. Protipólem je rodina, která má tyto hranice nejasné či rozpadlé a ztrácí integritu nezvladatelnými intervencemi zvenčí.

V. Chvála: Za těmi mohou stát bohužel i takové instituce jako je zdravotnictví, které rozebírá rodinu na jednotlivé členy, každý člen se léčí na jiném oddělení, každý orgán jiný lékař. Instituce mohou bez pochopení celku vstupovat do té přirozené a velmi jemné sítě rodinných vztahů ne zrovna šťastným způsobem. Jestliže se rodina rozpouští v prostředí, ztrácí svou základní funkci a přestává plodit.

L. Trapková: Jak vypadá zdravá hranice rodiny? Je to podobné jako u člověka, který má kůži, dýchací soustavu, nervový systém…, rodina má něco podobného. Hranice jsou zdravé, když jsou na jedné straně pevné, čili jasně vyjádřené, ale na druhé straně propustné. Je potřeba, aby bylo jasné, kdo patří dovnitř a kdo patří ven. Dneska je mnoho rodin, se kterými když sedíte a mluvíte, tak lidé o sobě vzájemně často ani nevědí, koho do rodiny počítají a koho ne, a že se v tom liší. Jak jsem říkala, v každé rodině jsou dva druhy vztahů – vztahy vrozené, které mají tendenci rodinu uzavírat a pečovat o hranice, a pak jsou tam ještě vztahy získané. Ty mají tendenci hranice otevírat, aby rodina dýchala. Zdravá rodina vyměňuje podněty, události, emoce se svým okolím.

V. Chvála: Je to samozřejmost a přirozená věc, že existují tyto dva typy vztahů, ale málokdy skutečně přemýšlíme o jejich hlubokém rozdílu. Je jasné, že ty vrozené vztahy vznikají oplozením, těhotenstvím a porodem, čili zevnitř ven, jsou to ty bio-psycho-sociálně podložené vazby. Kdežto do vztahů získaných lidé přicházejí zvenčí. To je naprosto zásadní skutečnost pro pochopení rozdílu obou druhů vztahů. Z tohoto hlediska jsou ty vrozené samozřejmé, přirozené, nelze je ztratit. Je možné je nenaplňovat, ale existují dokonce i po smrti – otec po smrti je pořád váš otec a nikdo jiný to nebude.

L. Trapková: Kdežto získané vztahy nejsou samozřejmé. Vrozené vztahy jsou bio-psycho-sociální, kdežto ty získané mohou být jenom psycho-sociální. Ačkoli ony jsou vlastně socio-psycho-biologické. V intimitě například partnerských vztahů dochází skrze bakteriální nálož k vylaďování organizmů a jejich imunitních systémů. Čili trochu biologické jsou, ale až ve druhé nebo třetí řadě, až po vyladění. Ale důraz na to „bio“ je samozřejmě u vrozených vztahů naprosto klíčový.

V. Chvála: Když pracujeme např. s rodinou, kde dcera trpí bulimií, tak naprostá většina dívek řekne, že o otci se nehodlají bavit, že je otec nezajímá a že pro ně neexistuje. Vždycky existuje. Ale nemluví spolu nebo není k dispozici. Dnes už vůbec nepochybujeme, že je otec velmi důležitý pro to, aby dítě dospělo.

Ještě řekněme, že vrozené vztahy hlubinně spojují celé generace rodů, prarodiče s pravnoučaty, kdežto získané vztahy mohou spojit jen dva lidi, a to na základě oboustranné volby. Nestačí přání jen z jedné strany. Můžeme říci, že vrozené vztahy jsou osudově stabilní, kolikrát bychom si přáli, aby nebyly, ale bohužel, nemůžete s tím nic dělat, na rozdíl od těch získaných, které jsou, zase bohužel, osudově labilní, ač bychom si kolikrát přáli, aby nebyly tak labilní.

L. Trapková: Co z toho tedy vyplývá? Pojďme se podívat na jednoduchý obrázek sítě těchto vztahů. Když se dítě narodí – pro jednoduchost zde uvádíme jen jedno, tak to dítě svazuje dva rody. Vztah dvou lidí, „osudově labilní“, je křehký, a když se o něj nepečuje, tak se vnitřně rozpadá. Pak se často stává, že dítě, které spojuje dva rody, se v takovýchto případech dostává do konfliktu loajality se dvěma naprosto základními postavami, které potřebuje ke svému zrání. Je vystaveno obrovskému nároku a tlaku, není divu, že bývá v této situaci nemocné.

V. Chvála: Tato fakta, která máte na vlastní kůži asi sami prožitá, by nám mohla říct: pojďme být ukáznění a s odvoláním se na vyšší zájmy pojďme zrušit možnost se rozvádět. Vždyť je to nesmysl, aby dítě zbytečně trpělo. Ale ono to nejde. Samozřejmě chceme poukázat spolu s Lipovetskym, že sféra etiky povinnosti, v jaké žily minulé generace, se zlomila v druhé polovině dvacátého století a postupně se objevuje nová sféra etiky odpovědnosti, která je organizovaná více zevnitř a osobně, než aby někdo někoho k něčemu nutil.

L. Trapková: Jsme totiž opět u té hranice. Zatímco dříve ve sféře etiky povinnosti pomáhala hranici udržovat společnost, rozvody byly pokládány za nemorální a společností byly trestané, dnes, když toto omezování zmizelo, o to více je rodina zatížená hledáním, co je etické a odpovědné, jestli je odpovědnější spolu zůstat, nebo se naopak rozejít. Dostáváme se do velmi těžkých etických dilemat. Ta etická dilemata jsou přirozená a poměrně dobře je řeší dospělý zralý člověk. Ale jak víme, často děti rodí děti. Čím nezralejší jsou členové rodiny, tím hůř se jim tato dilemata řeší. Zde bychom rádi zmínili jiného francouzského sociologa Jonase, který řekl, že 21. století bude buď etické, nebo nebude vůbec. A také zmiňuje dva typy vztahů: jedny nazývá smluvní – partnerské a druhé přirozené, např. rodičovskou vazbu.

V. Chvála: Chceme připomenout pohled dítěte: dítě nemá ponětí o tom, že rodiče nejsou příbuzní. Jistota dítěte a pocit bezpečí stojí na tom, že zde rodiče vždy byli takto spolu a vždycky budou. Takhle to vidí dítě. Možná si vzpomenete na svoje překvapení, když jste zjistili, že každý z rodičů vyrostl jinde, že spolu nebyli vždy. Byla to první krůček k uvědomění si velkého dilematu mezi partnerstvím a rodičovstvím. Partnerství je vztah získaný, kdežto rodičovství je vztah vrozený. Znovu opakujeme, že neexistuje soud na světě, který by mohl rozvést rodičovství, všechny rozvody se týkají jenom partnerství. V rozvodových a porozvodových situacích většina poruch souvisí právě s tímto dilematem a léčba obvykle postupuje lépe, když si oba partneři s námi vyjasňují a uvědomují, co to v jejich konkrétní rodině znamená, co patří do jejich partnerství a co do jejich rodičovství.

L. Trapková: Zdá se, že se partnerství od rodičovství štěpí až v posledních desetiletích, kdy vyhraněný euro-americký individualismus vede k zvyšování nároku na autenticitu intimity partnerského vztahu sexuálního i duševního. Kdežto v rodičovském, konzervativním, tradičním vztahu přes dítě jde víc o odpovědnost než o autenticitu. Během více než třiceti, co pracujeme jako rodinní terapeuti, pozorujeme, jak se v západních rodinách tyto dvě funkce dostávají do protikladu. V r. 2003 jsme si všimli výsledků jednoho výzkumu veřejného mínění, kde se ukázalo, že v naší populaci jsou stále liberálnější postoje k partnerství, čili dovolujeme si mnohem více rozvodů v partnerských vztazích, ale postoje k rodičovství zůstávají alespoň u nás stále konzervativní. Paradox zní: jak zajistit zrušení smlouvy v partnerství a dát si svobodu, když jsme nezrušitelně spojeni vrozeným vztahem rodičovským? A hlavně jak zajistit přirozené právo dítěte na oba rodiče. O tom jsme přesvědčeni ne ideologicky, ale právě na podkladě práce s rodinami, když pozorujeme, jaké rodiny a v jakých situacích jsou nemocné a tvoří příznaky a kde a za jakých okolností se naopak vývoj v rodině rozběhne a její členové ozdravují.

V. Chvála: Ona to je dnes běžná situace, takže ji už považujeme téměř za samozřejmou. Po nějakém čase manželství se říkává, když se lidi potkají: to víš, po šesti letech manželství, co bys ještě chtěl? A tím se míní, že je samozřejmé, že se už nemají tak rádi, jako na začátku nebo je samozřejmé, že se rozcházejí. Ale jako lékař a rodinný terapeut musím říci, že velká část nemocí vzniká pod tlakem emočního pole v rodině. A situace hrozícího rozchodu rodičů jako partnerů tvoří tak dramatické emoční pole, že má vliv na všechny jednotlivé organizmy v rodině. Velká část párů se pokouší napětí mezi partnerstvím a rodičovstvím vyhnout tím, že se raději nevezmou, aby se nemuseli rozvádět. Ale tím se opravdu nic neřeší. Protože s narozením dítěte rodičovství i rodina vznikají tak jako tak bez ohledu na obřady, a když se takový pár, který se nesezdal, rozchází, je vystaven stejnému paradoxu. Zase musí rozhodovat o tom, jak to udělat, aby mohli bydlet každý zvlášť, a současně aby mělo dítě otevřené dveře k oběma rodičům. To samozřejmě závisí na věku dítěte, v každém období to přináší jiné obtíže.

L. Trapková: I tady vzniká etické dilema, jak jsme o tom mluvili, nikdy nevíme, co je statečnější, jestli zůstat, nebo se rozejít. Kdo a v jaké míře odpovědnosti má nést následky volby mezi více špatnými řešeními. Pro děti obvykle není dobré řešení. Někde je vyautovaný otec, v současné době čím dál častěji matka, následky nesou v každém případě děti, v každém věku trochu jiné. Obvykle dostáváme otázku, co si myslíme o střídavé výchově. Ta je možná za podmínky, že se rodiče spolu jakž takž dobře domlouvají, ale ani to nebývá zrovna ideálních řešení. Někde má dobrý efekt a je to lepší, než kdyby rodiče, kteří vězí v chronickém konfliktu, zůstali spolu. Ale musíme brát v úvahu, že si tím sice rodiče uleví, když si zařídí každý svůj domov, ale vystavují děti střídání dvou domovů.

V. Chvála: Zkuste si představit každý sám za sebe, že jste doma na dvou místech. Obvykle jste někde víc doma a jinde spíš na návštěvě. I zdatné děti v tom mají obrovský guláš, slabší děti mohou tvořit příznaky, které pak rodiče donutí k jinému uspořádání a k větší stabilitě pro dítě. Pojem domov není jen nějaká romantická představa, ale je to především stav mozku. Mozek rozpoznává z mnoha parametrů vnímané skutečnosti, že se ocitl na místě, kde si může odpočinout, to znamená vypnout mnoho funkcí a že může např. spát. Nespavost nebo noční pomočování, příznaky z trvalého napětí jsou typickými projevy přetížení dětí, které jsou trvale jen na návštěvě. Střídání domovů snadno vyvolá pocit, že domov není nikde. Žádné místo není tak stabilní, aby je mozek jako domov mohl vzít.

L. Trapková: Když už jsme zavedli termíny sociální děloha, sociální porod, tak si v duchu této metafory myslíme, že partnerský získaný vztah je něco jako placenta: emoční, vztahová, vyživuje dítě, které přirozeně osciluje mezi oběma rodiči. Když partnerství rodičů funguje, tak z něj čerpá pocit bezpečí a důvěry. Podle Ericksona nestačí splnit úkoly jenom první vývojové fáze, mít matku u sebe v prvním roce života. Každé vývojové období má své úkoly a nikdy nemáme až do smrti vystaráno. Pocit důvěry a integrity každého v rodině je potřeba zajišťovat a hlídat po celý život.

V. Chvála: Myslím si, že se sexualita v současnosti přeceňuje, ale intimita a sexualita jsou opravdu u dospělých zdrojem energie pro výkon rodičovství. Když se vytratí, často si oba rodiče najdou další partnery ke sdílení ať už sexuální nebo duševní intimity, což komplikuje rodičovskou situaci. Přechodně to může být užitečné, jako náhradní zdroje energie, ale má to zhoubné důsledky, když vznikají v novém páru nároky na založení další rodiny, tedy další sociální dělohy, která vznikne hned, jakmile se počne další dítě. Konflikt jednoho páru se samozřejmě rozšíří na další lidi a nejslabším článkem je znovu dítě.

L. Trapková: Naším krédem je, že životní síly by se měly předávat po směru času. To znamená, že to, co dostanu od rodičů, jim vracím tak, že se postarám o své děti, jejich vnoučata. Že tu sílu posílám dál. To samozřejmě nevylučuje péči o rodiče, když už nemají síly, ale my známe mnoho lidí starší generace, kteří ji vyžadují dřív, než je to nezbytně nutné a na úkor vlastních vnoučat. Tomuto jevu říkáme podle Stanislava Komárka transdebitace, tzn. přenos dluhu. V některých rodech se rodiny někdy vyčerpávají tím, že se tam péče obrací proti směru času. Jestliže různé organizace pečují o rodinu, je potřeba i tady sledovat širší kontext, odhadovat, do kterého místa vztahové sítě konkrétní rodiny investovat zvenčí, aby tím byly transgeneračně podporovány především vlastní potence a zdroje sil.

V. Chvála: Ono jde vlastně pravděpodobně nejvíc o dospělost a dokončování separačního procesu od původních rodin. Protože právě málo zralým rodičům hrozí, že budou nutit své děti, aby se o ně staraly, místo aby tomu bylo naopak. Znám pacientku, kterou k nám poslal kardiolog pro těžké bolesti rukou s tím, že na srdci nic nemá, ale bolesti se objevují vždycky, když jde do kopce. Tak to asi přeci jen bude kardiální. Já jsem se jí zeptal: a kam chodíte do toho kopce? A ona řekla: no tam, co bydlí moje maminka. Byla to matka, která ji samotnou dala kdysi jako malou do dětského domova, protože se o ni nemohla starat, byla služkou v pohraničí v německé rodině, kde nesezdaná otěhotněla. Naše pacientka zažila smutné dětství. Ne dosti na tom, ještě jí tatáž matka říkala, když začala stárnout: „Musíš se o mě starat, když já jsem se o tebe tak pěkně starala.“ Bez pochopení na ni nakládala další břemeno.

L. Trapková: My vždycky upozorňujeme při řešení těžkých dilemat hlavně na zájem dítěte. Jestliže rodiče zvolí, a často to je to nejlepší řešení, že si dají pokoj a najdou si každý nového partnera, tak z hlediska dětí se situace stává několikanásobně složitější. Vznikají další získané vztahy k novým partnerům rodičů – mohou být dobré, neutrální i špatné, ale velmi často děti prožívají konflikt loajality. Např. nezrazuji matku, když mám ráda partnerku svého otce? Ve vztahových sítích působí napětí nejen psychologické faktory, ale rozhodují i tzv. systémové síly. Ty vedou k situacím, které nezpůsobuje jednotlivec, ale souhra všech se všemi a řešení není v možnostech jednoho člena rodiny. Ke změně je potřeba pohyb více členů rodiny podobně jako při hře „škatule hejbejte se“. Zde není čas na podrobnější výklad.

V. Chvála: Pokusili jsme se zamyslet nad procesem, který sledujeme ve své praxi už 30 let. Libor Prudký dnes upozorňoval na základě jejich výzkumu, jak se hodnotový systém transgeneračně mění hrozně pomalu, v některých ohledech se nemění vůbec. Náš dojem je, že za posledních sto let se vývoj v soužití mužů a žen naopak zrychluje a že se děje velké drama, které prochází všemi páry, jako by se hledalo nové uspořádání právě v partnerských vztazích. Jsou křehké, navíc už nejsou tak přísně jako dřív zvenčí drženy společenskými požadavky na morálku rodičovství. Hledá se nějaká nová vnitřní dynamika, v terminologii Jungově jako by se kolektivní nevědomí bouřlivě proměňovalo, hledá se nová rovnováha mezi ženstvím a mužstvím v těch dvou základních figurách matky a otce.

L. Trapková: Zdá se nám, že změny se dějí transgeneračně, třeba přes čtyři i více generací. Ve filmu Je třeba zabít Sekala je úžasně zpodobeno, jak vypadala formální mužská autorita, která nebyla naplněná žádným důvěryhodným obsahem. Ženy na ni přestaly hrát a osamostatnily se. To vneslo do vztahu v páru velkou nerovnováhu.

V. Chvála: My muži na to reagujeme různě. Buď obhajujeme status quo, snažíme se za každou cenu udržet běh ve starých kolejích, agresivně prosazujeme svou vlastní autoritu, nebo se snažíme bez pochopení celé té věci přizpůsobovat, chceme být laskaví, ušlechtilí, vlastně feminní a v konečném důsledku také neimponující. Když se bavíme s rodinou, jak vypadala generace jejich rodičů, typicky jsou tam páry, kde maminka byla generál a tatínek upozaděný, děti ho skoro neznaly. Málokdy to byly šťastné páry.

L. Trapková: Měli bychom se zamyslet, k čemu může sloužit naše vystoupení tady na půdě senátu. Jsme přesvědčeni, že by stát neměl vstupovat do těchto jemných procesů v rodinách, v každé rodině mají své originální variace. Zásahy zvenčí často ještě víc erodují už tak křehké hranice rodin. Myslíme si, že úkolem státu by mělo být naopak chránit ji a podporovat takové aktivity, které nezasahují dovnitř rodin, ale ovlivňují prostředí, ve kterém se její vnitřní síly mohou lépe uplatnit.

V. Chvála: Na posledním obrázku naší prezentace jsou navržené možnosti pozitivních intervencí státu: podpora výzkumu vlivu psychosociálních aspektů na zdraví a nemoc, podpora vzdělávání v psychosomatické medicíně a rodinné terapii. U nás se zatím celá medicína a výzkum týkají jen laboratorních hodnot a vůbec ne vztahů. V laboratoři se nedá poznat, když lidé stonají psycho-sociálně. Nejsou na to metody, přístroje, ale není zde ani podpora akademické obce příliš dlouho vychovávané pouze pozitivisticky. Psychosomatika se na lékařských fakultách nevyučuje, tedy jako by nebyla.

L. Trapková: Oslabeným rodinám může společnost přispět například právě tím, že si s nimi sedne někdo, kdo jim pomůže se zorientovat, kdo hledá spolu s rodinou její vnitřní potence k růstu a k volbě řešení podle jejich vlastních možností a odpovědnosti.

V. Chvála: Poslední bod, který je sice na posledním místě, ale rozhodně není nejméně podstatný, vyzdvihuje podporu všem aktivitám, které znesnadňují a zpřísňují výběr technokratických zásahů do vztahových sítí rodin a umožňují je jen s ohledem na diagnostiku psycho-sociálního kontextu. Máme na mysli například neodůvodněná umělá oplodnění, kdy prudce se vyvíjející segment bio-medicíny vnáší do reality našich rodin další možnosti, bez reflexe psycho-sociálních následků pro takto vznikající rodiny. Dokonce vznikl tlak na zákon, aby měly svobodné ženy právo zakládat jednopohlavní rodiny. Z hlediska toho, co jsme zde říkali o významu vrozených a získaných vztahů se nám tyto nepromyšlené kroky jeví jako nebezpečné pro zachování zdraví rodů i pro společnost jako celek.

L. Trapková: Přáli bychom si, aby tahle konference podpořila všechny funkce, které tradičně patřily rodině, aby se v rodině udržovaly, případně se tam vrátily. Máme na mysli nejen rození a péči o zdraví a výchovu dětí v rodinách, ale např. také umírání a smrt. Toho by mohl stát docela dobře dosáhnout zajištěním podmínek pro dostatečnou kapacitu hospicové péče, a to i té ambulantní. A tak podpořit rodiny s umírajícím členem. A to je snad všechno, co jsme vám dnes mohli říct.

V. Chvála: Děkujeme za pozornost.