L. Trapková, V. Chvála: Rozdíly mezi mužskou a ženskou potencí a příznak v rodině
Přednáška na XI.Psychosomatickou konferenci v Liberci v září 06
Promluvíme o psychosomatických potížích jednotlivců z pozice rodinných terapeutů a v naší přednášce budeme sledovat jeden z důležitých aspektů a zdrojů stonání v rodinách. Před patnácti lety se téma prosazovalo do naší práce zpočátku jako málo reflektované podezření, které jsme postupně promýšleli spolu s tím, jak nás inspirovali naši pacienti, a také v kontextu doby, ve které je toto téma všude kolem nás diskutováno (ve vědeckých časopisech, v mediích, v umění) a dotýká se životů každého z nás. Nejde o nic menšího než o význam ženské a mužské potence v životě jak ženy, tak muže, v rodinách a ve společnosti. Na tom, jak se s tématem vyrovnáváme, jak rozumíme dynamice soužití mužů a žen, na tom závisí pochopení zdrojů a kontextu vzniku, udržování, nebo naopak mizení psychosomatických nemocí, psychosociálních a také psychosexuálních poruch. Na tom také závisí možnosti našich léčebných intervencí. (Obr.“čtyř postav v páru“, čtverce a kolečka, dvě barvy)
Dospěli jsme k poznání, že je pro udržení rodu a pro zachování schopnosti rozmnožovat se nezbytné podporovat životadárnou existenci rozdílu mezi těmito dvěma potencemi a polaritami a jejich přiměřené zastoupení a dynamickou vyváženost. V rodině minimálně na třech úrovních: V jednotlivci, ať už muži nebo ženě, dále v páru jako jednotce, kde dva jedince spojuje partnerský vztah a o totéž jde i v trojúhelníku matka-dítě-otec, který tvoří základní jednotku trojdimenzionálního prostoru rodinných vztahů. Dva předchozí prostory jsou jedno a dvojdimenzionální. Při posuzování významu psychosomatických potíží tedy záleží na tom, ve kterém prostoru vztahů se ve svých úvahách pohybujeme. Zda na úrovni jednotlivců, nebo dvojic, anebo trojic.
Tvrdíme, že každý příznak lidského organizmu patří do určitého vztahu nebo do určité konstelace vztahů, a to buď jen na úrovni jedince (pak jde o jednodimenzionální prostor vztahů každého se sebou samým), nebo na úrovni dvojdimenzionálního prostoru dvojic v rodině nebo mimo ni, anebo na úrovni vztahů, kde musíme za jednotku považovat trojici. (obr. třech prostorů). Mohli bychom tak teoreticky pokračovat do dalších dimenzí, ale spokojíme se při léčbě někoho v rodině se třemi možnostmi: Buď příznak patří do vztahu člověka se sebou samým a je projevem toho, jak se intrapsychicky a tělesně vyrovnává se sebou a svým okolím tak, jak toto okolí zvnitřňuje. Nebo za druhé je součástí dynamiky vztahu dvou lidí (intimních partnerů, rodiče a dítěte apod.) – takový symptom je pak výrazem skutečnosti, jak spolu ti dva vycházejí, za jakou cenu a v jakém stavu si udržují své intimní společenství v prostředí, které je obklopuje. Anebo za třetí, některé příznaky nemůžeme pochopit, a také přiměřeně léčit bez pochopení dynamiky synchronizace třech vztahů a koevoluce třech jedinců, jako je tomu vždy, pokud jde o vývojové úkoly dítěte v oscilacích mezi jeho dvěma rodiči.
Je jasné, že převážná část medicíny se stará o první typ poruch a nemocí, o ty, které jsou léčitelné na úrovni jedinců. Kdežto postata těch dalších jí uniká mimo příliš úzké zorné pole. Nutno podotknout, že na úrovni jedince se vyléčí nemalé procento především akutních pacientů a bylo by z hlediska medicíny zbytečným přepychem a z hlediska pacienta nemístným obtěžováním, věnovat se v každém případě jeho rodinným a mimorodinným vztahům.
Zúžíme i my nyní pozornost jen na ty případy, kde individuální medicína nestačí a vrátíme se k tématu mužské a ženské potence a polarity v tělesné sexualitě a lidských vztazích.
Víme, že neupozorňujeme na žádné nové téma. Naše pozorování a zkušenosti rodinných terapeutů nejsou nijak v rozporu se starobylým chápáním Jinu a Jangu ve východní medicíně a na Západě s porozuměním významu Animy a Anima pro vývoj separace a individuace tak, jak s nimi pracují jungiáni. Promýšlet a propracovávat téma i v kontextu rodinné terapie je na místě v době, kdy se zdá, že se vede válka mezi pohlavími o postavení ženy vedle muže, kdy se obáváme války civilizací mezi křesťanským a muslimským světem a v době, kdy téma se na druhé straně zjednodušuje na pouhé handrkování o sociální role mužů a žen ve výchově dětí.
Dětští psychoanalytici vědí, že u mladistvých delikventů nemá smysl začínat s individuální psychoanalytickou psychoterapií, dokud se selhávajícímu dítěti nezajistí stabilní prostředí s relativně nezrušitelnými vztahy (Ann Horneyová, 2004). Jestliže delikvent pochází z hrubě narušené rodiny, kde byl jako dítě obětí násilí a zneužívání, je nutné, aby byl takový dospívající umístěn ještě před zahájením psychoterapie do nějaké pevné struktury vztahů, nejlépe do náhradní rodiny. Podle naší zkušenosti můžeme totéž zobecnit na jakékoli dítě, a dokonce i dospělého s chronickým psychosomatickým onemocněním (neboť i každý dospělý si nese životem kariéru dítěte vychovávaného mezi svými dvěma rodiči). Dříve než má dojít na individuální psychoterapii, vyplatí se upravit kontext vnější reality nemocného metodami rodinné terapie. S tím rozdílem, že u psychosomaticky nemocných, jak se s nimi setkáváme v našich ordinací, nejde naštěstí příliš často o to, že by byla rodina naprosto nefunkční jako jsou rodiny těžkých delikventů, ale obvykle vývojově stagnuje. Během rodinné terapie se poměrně často podaří takovou stagnaci překonat a rodina se uzdravuje zároveň s tím, jak se vyhoupne do dalšího vývojového stadia.
Co to však je rodina jako „stabilní prostředí s relativně nezrušitelnými vztahy“? Trváme na tom, že ke zdravému plnění vývojových úkolů je nutné, aby byly v rodině zastoupeny dva jazykové mody, mužský a ženský, jejichž rozdíl umožňuje dynamiku oscilací mezi oběma. Jakmile se labilní rovnováha mezi nimi trvale poruší (krajní možnost nastává, když jedna z polarit, buď mužská nebo ženská, v rodině úplně chybí), dochází ke stagnaci vývoje rodiny a tento stav produkuje jako systémová vlastnost nejrůznější sestavy patologických symptomů jednoho nebo více členů rodiny. A to na všech třech úrovních tak, jak jsme je popsali výše: V individuální psychodynamice, dělá to problémy v párovém soužití, takže snadno vzniká patologie páru, včetně poruch sexuality, nebo třeba sterilita páru a samozřejmě také v trojdimenzionálním vztahovém prostoru, kde je základní jednotkou trojúhelník matka-dítě-otec. Tam nejčastěji pracujeme ve prospěch dokončování separačního procesu a individuace, někdy ve dvou generacích současně.
Pokud se taková rodinná terapie daří, mohou pro někoho překvapivě odeznívat nejroztodivnější příznaky více členů rodiny najednou. Typickými projevy stagnujícího vývoje rodiny jsou poruchy příjmu potravy, bolesti břicha, hlavy, omdlívání a nejrůznější neurologická funkční onemocnění, gynekologické potíže, panické ataky, poruchy chování, drogové závislosti, mnohé symptomy matek překrývající se s příznaky považovanými za klimakterické. Otcové trpí bolestmi zad, oběhovými poruchami, mohou být depresivní nebo agresivní, upadají do potíží s alkoholem, do workoholizmu anebo jinak unikají z rodiny, a tak dále. Poruchy sexuality manželského páru jsou znamením, že partnerství rodičů je ohroženo rozpadem. Na pozadí stagnace vývoje jednotlivce, páru i rodiny nalézáme významnou systémovou vlastnost: hospodaření s mužskou a ženskou potencí v rodině.
Čím je dítě mladší, tím výhodnější pro ně je, aby byly tyto dvě polarity zastoupeny nikoli jen v jedné, ale ve dvou dospělých postavách, muži a ženě, otci a matce, protože jen odděleně je dítě může jako dvě rozpoznat a to umožní, aby se pak pouze s jednou nakonec trvale identifikovalo, pokud možno shodně se svým biologickým pohlavím. Jestliže je dítě už v raných vývojových fázích vystavováno zmatku v tom, kdo je především nositelem mužské a kdo ženské potence, anebo se otec projevuje feminně a matka maskulinně, jsou prožitky mužskosti či ženskosti v rozporu s preverbálním vnímáním rodičů. Zdravý psychosexuální vývoj se ztěžuje a zvyšuje se riziko vývoje poruch sexuální identity a sexuální orientace, možná, že ještě ne v této generaci, ale v některé další. S matkou, v jejímž těle je dítě biologicky počato a rodí se zevnitř ven (nikoli naopak), s touto matkou dítě musí osudově spojovat první separační zkušenosti, aby se od ní po biologickém oddělení separovalo i psychosociálně. Kdežto k otci přichází dítě zvenčí a počáteční prožitková situace zakládá jiný typ vztahu než s matkou. Matka představuje princip slasti a otec princip reality. Od samého začátku včetně zrání v děloze mateřské chování poskytuje a dítě později tudíž i očekává nepodmíněné akceptování. Kdežto otec se vynořuje až později jako nový a neznámý objekt, který dítě láká z mateřské náruče do vnějšího světa reality, vyžaduje otužování a vystavuje potomka nárokům, díky kterým později mimo rodinu obstojí. Mezi oběma principy dítě životadárně osciluje, vztahem s matkou „brzdí“ a vztahem s otcem přidává „plyn“, takže se dětstvím pohybuje bezpečně. Čím dříve si rodiče toto při-rozené rozdělení vlivu na dítě vymění nebo se nevypočitatelně střídají v mužském a ženském ohnisku rodiny, tím víc problematizují synchronizaci obou tendencí, které ve svém součtu podporují dítě v jednom společném směru – v tělesném růstu i psycho-sociálním vývoji zevnitř ven. Dítě je vystavováno překážkám, které musí překonávat vlastními silami. Záleží pak na jeho vrozených dispozicích a temperamentu, jak se mu to bude dařit. Chaos ve zkušenostech s ženstvím a mužstvím v dítěti relativizuje zrání sexuální identity a orientace. Je třeba upozornit na to, že čas potřebný k nevratné fixaci vývojových poruch sexuální identity a orientace má pravděpodobně delší trvání, než je čas jedné generace, a tak nepříznivý vývoj snadno unikne pozornosti odborníků zaměřených na fenomény jen v jedné generaci. Bylo by třeba zkoumat prostředky jak kvantitativního, tak především kvalitativního výzkumu validitu hypotézy, že homosexualita a transsexualita není jednostranně vrozená, ale že se tendence k opačné sexuální identitě nebo orientaci transgeneračně postupně na základě počátečního malého rozdílu opakovaným zpětnovazebným zpevňováním zvýrazňuje, a nakonec nevratně stabilizuje za přispění určitého typu vrozeného temperamentu. Bylo výzkumně doloženo, že transsexuální jedinci bývají oproti ostatní populaci významně tvrdohlavější, což je vlastnost, která je v psychologické diagnostice považovaná za vrozenou.
Doposud jsme se v naší přednášce pohybovali na úrovni trojdimenzionálního prostoru vztahů, do kterého spadá léčba symptomů nedokončovaných separačních procesů. Přejděme nyní k dynamice soužití v páru a ke zdrojům sexuálních poruch páru. Heterosexuální i homosexuální, případně transsexuální partnerství také hospodaří s mužskou a ženskou potencí. Často je po prvním sezení zřejmé, které je nadbytek a které se nedostává, anebo partneři hovoří o soubojích, ve kterých jde o to, podle koho to bude, o kompetentnost, kdo kdy bude vyžadovat a kdo akceptovat, jde o důrazy, o záměny figury a pozadí. Zda bude v popředí individuální ženskost a mužskost ustoupí do pozadí ve prospěch partnera (partnerky) a ve prospěch celkové bilance páru, nebo naopak. Reálně se v dynamice vztahu dvou lidí vždycky setkávají čtyři vztahy (obr.): 1. Ženství ženy s mužstvím muže (jen tam můžeme mluvit o rozdělování rolí), 2. ženský Animus s mužstvím muže (tam už je situace složitější, vztah je stejně rivalizující či kamarádský jako vztah dvou mužů a v jeho nadbytku autentické ženství ženy začne po nějaké době strádat, žena se může cítit navenek úspěšná, ale bojuje s vnitřní únavou a depresemi, pochopitelná je dg. únavového sy). 3. Ženství ženy s Animou muže vytváří vztah, který si zpočátku ženy pochvalují, ale časem muže zpravidla diskvalifikují jako neimponujícího a muže stav páru unavuje podobně jako ženu ve druhém případě. Vztah Anima ženy s Animou muže je dvojitě přenosový, neuvědomovaný a trvale neuspokojivý. Pokud není alespoň trochu doplňován také autentickou variantou vztahu ženství ženy a mužství muže, bývá zdrojem i projevem poruch a nemocí, které zajišťují trvání komplementárního vztahu a stagnaci individuace partnerů.
V terapii se emocionálně rozbouřená situace někdy jako zázrakem zklidňuje alespoň na takovou míru, že je možné v klidnější atmosféře pracovat, když začneme oddělovat, co kam patří, co do mužského a co do ženského jazyka či světa, ptát se, jak to bylo ve vztahu rodičů partnerů a zda jim současné hospodaření s mužskou a ženskou potencí vyhovuje. Zpravidla se dostaneme k nedokončeným separacím z původních rodin a k práci o generaci výš, to v případě, že nejde o poškození v raných fázích vývoje osobností partnerů, ale o konflikty separačního období v adolescenci, které jsou partneři schopni každý u sebe objevit a reflektovat. V opačném případě je pak na prvním místě indikovaná individuální psychoterapie partnerů každého zvlášť a se dvěma terapeuty. Párovou terapii buď ukončíme, nebo v indikovaných případech rodinná terapie může doplňovat individuální psychoterapii nejlépe tam, kde rodinný a individuální terapeuti tvoří dobře sehraný tým.
K pochopení a k nápravě poruch sexuality páru stačí jen výjimečně a v těch nejjednodušších případech individuální sexuologická léčba a farmakoterapie. Sexualita patří ke spontánním funkcím organizmu, které nelze přikázat ani zakázat a nelze ji oddělit od vztahu, jestliže ji nemáme degradovat na prostituci. Pro pochopení poruchy a možností dobrého vzájemného vyladění partnerů je třeba vědět, že mužská a ženská sexualita se významně liší v pořadí, v jakém se spontánně uvolňuje. Muž je nejprve přitahován tělesnými tvary ženy a teprve potom, není-li povrchní, potřebuje také trvalý vztah. Žena naopak se tělesně otevírá až tehdy, když se cítí bezpečně ve vztahu s mužem. Jakmile se tělesné uspokojování a šťastné prožívání vztahu zacyklí, rozdíl není podstatný. Vznikne cyklus „čím líp, tím líp“ a je jedno, co bylo dřív, jestli vejce nebo slepice. Potíže nastávají, když se rovnováha blahodárného cyklu poruší, pak hrozí, že se díky rozdílům v ženské a mužské sexualitě nastartuje opačný cyklus „čím hůř, tím hůř“. Všem aspektům tohoto procesu se nebudeme věnovat a zvýrazníme jen jeden: Porucha synchronizace a vyladění partnerů na sebe navzájem bytostně souvisí s hospodařením mužství a ženství v páru. Jestliže převažuje vztah Anima ženy a mužství muže, bude se sexu dařit asi tak jako mezi dvěma heterosexuálními muži. Pokud převáží, třeba jen situačně, vztah ženy s Animou muže, bude sex asi plný něžností, ale k hlubokému uspokojení i v ostatních aspektech partnerského vztahu nedojde. V případě převahy vztahu Anima ženy a Animy muže víří v páru emoce od extrému k extrému, kde spolu rivalizují dětské a rodičovské postoje dvou nezralých narcisticky neustále zraňovaných jedinců a symptomy rychle převlékají kabáty.
Jestliže takový pár vychovává dítě, které se shodou okolností narodilo s vrozenou tvrdohlavostí a rodinu obklopuje extrémně liberální společnost, může si organizmus takového dítěte prosadit cokoli: Že nebude jíst a bude živořit na hranici života a smrti, že nebude růst, že nebude kousat a bude přijímat jen mixovanou stravu, takže se mu přestane normálně vyvíjet chrup, že bude nutit rodiče, aby ho dotovali dvaceti tisíci korunami měsíčně ještě ve čtyřiceti letech, že se nechá přeoperovat, a tak dále.
Přednáška a XI psychosomatické konferenci v Liberci v září 2006