Trapková Ludmila, Vesmír 99, leden 2020

Pokaždé, když se objeví a zesiluje se do té doby nepozorovaný, a přitom znepokojivý jev, nejprve se zvedne ze všech koutů společnosti chaos roztodivných hlasů. Čím jich je víc, tím lépe, aby pokud možno neunikl žádný z aspektů neznámého fenoménu. Teprve později by měla nastoupit reflexe tohoto mnohohlasu. Platí-li tvrzení teorie chaosu, že na jeho dně bývá ukrytý řád, a lze-li navíc předpokládat, že nový jev je spontánním symptomem doby, měli bychom se pokoušet tento řád nalézat a poznávat jej. Pokud by se opravdu začal zjevovat, mohli bychom s větší pravděpodobností než dnes odhadovat, odkud a kam kráčíme, a také se lépe rozhodovat při řešení etických dilemat, která zpravidla nový jev přináší.

Jedním z takových fenoménů dnešní doby je transsexualismus, nově uváděný jako sexuální dysforie. Počet jedinců, kteří se hlásí k odlišné sexuální identitě, narůstá obrovským tempem, od jednotlivců k desítkám a stovkám přání změnit pohlaví. Znepokojivé je především to, že se to týká stále mladších jedinců, dokonce dětí, jejichž psychosociální a psychosexuální vývoj nebyl ještě ani zdaleka ukončen. Už tímto faktem je problematizováno tvrzení, že jde pouze o vrozenou dispozici, kterou je třeba diagnostikovat co nejdřív a zajišťovat takovým jedincům bezproblémové společenské přijetí, v indikovaných případech i za cenu operativní, tedy lékařské péče pro změnu biologického pohlaví. Málokdo ví, že tato změna není nikdy anatomicky ani funkčně úplná.

Nechám stranou hlasy jiných odborníků, laiků i transsexuálních lidí, jejichž zájmy prosazuje LGBT komunita. Budu se držet praxe dětské klinické psycholožky a rodinné terapeutky s dost dobrou znalostí vývojové psychologie dítěte, psychoanalytické teorie, která leží v základech většiny současných psychoterapií včetně rodinné terapie, a nepopřu ani dávné studium matematiky, ze kterého si mi hodí zejména systémová teorie. Všechny tyto teoretické zdroje by neznamenaly nic, kdybych nemohla čerpat z každodenní hlubinné práce s rodinami, v nichž se jeden nebo i více členů léčí pro nějaký tělesný, duševní, popřípadě i sociální symptom.

Jestliže celá populace tvoří systém se svými systémovými vlastnostmi, můžeme počítat s tím, že se originalita jednotlivců neztrácí, ale naopak. Na tvořivosti každého z nás, na naší rozmanitosti závisí také kvalita a úspěšnost společnosti jako celku. O individualitu je v západní liberální společnosti pečováno víceméně úspěšně. Ale to nestačí. Obhajoba individualismu přitahuje tak velkou pozornost, že nám ze zorného pole vypadává zájem, prospěch a zdraví celku, bez kterých nám nebude opečovávaná individualita nic platná.

Od vzniku rodinné terapie po druhé světové válce pracují rodinní terapeuti běžně se systémy rodinných vztahových sítí. Denně pozorujeme, jaký vliv a sílu mají systémové vlastnosti při vzniku a také v léčbě individuálních symptomů, nemocí a poruch právě v rodinném kontextu. Zkušenosti se subsystémy na nižších logických úrovních uvnitř rodiny dovolují vytvářet hypotézy o systémových silách, jejichž působení můžeme „online“ (protože za účasti všech aktérů) pozorovat a ověřovat na úrovni vyšších rodinných celků, jakými jsou například rody. Transgenerační přenos traumatu je ve skupinové psychoanalytické psychoterapii potomků obětí holocaustu systematicky studován (u nás H. Klímovou, V. Roubalovou, M. Mahlerem a dalšími). Zpočátku nás překvapovalo, jak dobře se tato pozorování a poznatky shodují s projevy transgeneračního přenosu rodinných traumat mnohem méně viditelných a zachytitelných, než je všechny meze přesahující trauma holocaustu.

Chci říci, že bychom neměli u tak nesrozumitelných jevů, jako je například transsexualismus, ulpívat na individuálním posuzování a hledat příčiny pouze v údajné biologické dědičnosti jednotlivého organismu, která ani doposud nebyla metodologií pozitivistické vědy dokázaná. Proč bychom si nemohli dovolit uplatnit tyto zkušenosti a extrapolovat je na vyšší celek, než je rodina, možná dokonce na celou společnost?

Tolik k ospravedlnění generalizace dvou biologických pohlaví a genderově odlišných lidských druhů, jakými jsou muži a ženy, a uvažovat o nich jako o Muži a Ženě. Zatímco biologické pohlaví je možné určit jednoznačně hned po porodu, a díky sonografii i dříve (pokud ovšem vyloučíme naprosto vzácné případy poruchy hermafroditismu), genderová identita se vyvíjí postupně mnoho let od početí až do zralé dospělosti. Vývojová psychologie dítěte a psychoanalýza mapují tento složitý proces déle než století.

Odlišnost mužství a ženství neprožíváme jen srovnáváním sebe s druhými lidmi jak stejného, tak opačného biologického pohlaví, ale také sami v sobě máme každý z nás obsažené obě polarity po celý život. Integrovat opačnou polaritu vzhledem k svému biologickému pohlaví je jedním z důležitých vývojových úkolů a milníků na cestě k úplné dospělosti. Jungiánská psychologie mluví o Animě u muže a Animovi v ženě. V genderu nejde o somatický tvar jako v případě biologické danosti, ale o dynamicky propojené polarity v individuálním i kolektivním prožívání, které má svou vědomou a nevědomou vrstvu.

Tato skutečnost přichází v posledních desetiletích k celospolečenskému sebeuvědomění a prosazuje se do společenských diskurzů. Komu chybí dost dobrá reflexe tohoto spontánního děje, a to jsou jistě nejméně všichni náctiletí, hrozí mu bez dospělého a důvěryhodného průvodce, který má tento soukromý vnitřní boj za sebou a je si jist svou dospělou identitou, že bude propadat chaosu. Přijetí, integrace a smíření mužsko-ženské polarity v nás se děje konfliktně, jinak to ani nejde. Závidíme druhému pohlaví, přejeme si být tím druhým, vymezujeme se proti němu, hájíme jen to své, nejraději bychom to druhé v nás vymýtili, anebo se s ním vypořádali tak, že si jej přivlastníme a staneme se jím.

Je celkem běžné, že konflikt těch dvou uvnitř nás, Muže a Ženy (maskulinity a feminity), promítáme do mezilidského prostoru a tam hledáme a bráníme svou rovnováhu. Skryté se pak projevuje zjevně ve vnějším prostoru mimo nás. Do soukromého zápasu zatahujeme blízké osoby, aniž bychom si to mohli bez vnější dopomoci uvědomovat. Tito hledající dost pochopitelně trvají na vlastním jedinečném prožitku, ale snadno zaměňují řešení tohoto konfliktu, který je přirozenou součástí dospívání a separačního procesu z rodiny, za lidské právo prosadit svou individualitu dřív, než je jejich vývojový úkol dokončen. Avšak chceme tvrdit, že na této logické úrovni, totiž studujeme-li jev pouze individuálně, není problém pochopitelný, a tím méně řešitelný. Jistě by stálo za to, propojit tyto úvahy s aktuálními výsledky studia epigenetiky.

Pokusme se nyní o pokud možno srozumitelné vysvětlení, co máme na mysli, když mluvíme o logické úrovni v sociálních systémech tak, aby nám stačily znalosti nejvýše středoškolské matematiky, řekněme základy eukleidovské geometrie. Na přímce nedokážete identifikovat, pozorovat a popsat prvek o dvou proměnných. K tomu potřebujete rovinu a dvě osy, abyste takový bod, případně jeho pohyb zakreslili a pochopili. Bude ležet buď na jedné, nebo na druhé ose, možná i v jejím průsečíku nebo v jednom ze čtyř kvadrantů. Budou-li proměnné na sobě nějak závislé, totiž pokud budou v nějakém vztahu, dostaneme se rázem do prostoru funkcí.

To, co je třeba odpracovat a nechat dozrát na individuální psychické úrovni našeho života, se omylem vyjednává vně, v reálných sociálních vztazích, kde se náš konflikt jen zrcadlí a ve skutečnosti tam nepatří. Jakmile vnitřní, a tak přesvědčivá realita, narazí na tu druhou, interpersonální, ve které hrají neméně podstatnou úlohu projevy vnitřních individuálních procesů ostatních lidí, dostávají se ke slovu individuální psychické obrany. Bez nich by hrozil rozpad integrity osobnosti. Psychologickou obranu je nutno respektovat tak dlouho, než vnitřním procesem dozrajeme k bezpečné konfrontaci s pravdivostí vnější sociální reality. Tou je přijetí nezbytného faktu, že rozdíl mezi Mužem a Ženou je a vždy byl doslova životadárný. K početí je vždy potřeba jednoho vajíčka a jedné spermie, ať už k oplodnění došlo za jakýchkoli podmínek. Odnosit a nechat plod dozrát a dorůst k porodu jej musí ženská děloha. Ještě dlouho po porodu pokračuje symbióza matky a dítěte, ze které se dítě i matka postupně uvolňují za podstatné účasti otce tak, že dítě osciluje mezi oběma rodiči a dospívá právě díky rozdílům mezi Mužem a Ženou, Otcem a Matkou. Chybí-li jeden z nich, dítěti chybí jedna polovina vývojové podstaty, jak o tom přednáší docentka Lenka Šulová, znalkyně raného psychického vývoje dítěte. Dokládá, že už čtrnáctidenní kojenec pozná, jestli jej z postýlky zvedá muž nebo žena, zapíná jiné svalové skupiny!

Na tak jemné předivo vztahů v bio-psycho-sociálním vylaďování saháme, když lehkomyslně, z neznalosti nebo mocensky experimentujeme s mužsko-ženským genderem. Dítě potřebuje ve svém okolí pociťovat a odkoukávat řád světa, aby se chaos nezralého organismu mohl postupně, a jak jsem již poznamenala, za pomoci dospělých průvodců organizovat a internalizovat.

Pokud se transgeneračně zvyšuje chaos v genderových rolích kolem dětí, pokud se zvyšuje počet rodičů, a dnes možná už i prarodičů, kteří proces integrace a usmíření mužsko-ženské polarity ve prospěch svého biologického pohlaví sami v sobě nemají dokončený, jestliže se z generace na generaci zhoršuje možnost separační proces dokončit dřív, než tito jedinci založí rodinu, může se stát, že se v některé z dalších, nejméně ve třetí generaci, stagnace natolik stabilizuje, že je pro děti už spontánně skoro nemožné překonat ji. Narodí se potomek, který, ač mu biologické pohlaví bylo dáno, už neví, čí je. Odtud by mohly pocházet spory odborníků, zda jsou sexuální orientace a identita vrozené, nebo výchovou získané. Souhlasíme, že ve stabilizovaném stavu už nejsou léčitelné.

Nejinak to je s individuální léčbou. Mnoho symptomů, nemocí a poruch je léčeno a vyléčeno individuálně. Řeklo by se bez znalosti vztahů kolem nemocného. (I když vztah s lékařem se také musí počítat, ale ten bohužel pořád ještě zůstává na okraji pozornosti medicíny.) V některých případech individuální léčba nezabírá, ale jen zdánlivě nepochopitelně. Je třeba přejít na vyšší logickou úroveň a rozšířit pohled o další dimenzi. Neboť některé příznaky typicky patří do určitého konkrétního vztahu a bez pozornosti věnované tomuto vztahu je symptom léčitelný jen stěží.

Matematicky bychom se vyjádřili, že symptom dává smysl až v prostoru nejméně dvojdimenzionálním, ve kterém je nejmenší a dále nedělitelnou jednotkou pár, tedy dvojice lidí, které spojuje určitá vazba. (Teorie attachmentu je v psychologii dobře rozpracovaná.) Tato vazba může podléhat mnoha užitečným systémovým vlastnostem, ale také těm, které pomáhají udržovat nežádoucí symptom, například:

Žena se léčí mnoho let pro deprese. Její manžel se jako dítě naučil výborně pečovat o osamělou matku a tuto svou přednost uplatňuje ve své rodině, kterou založil. Při zhoršení manželčiných potíží se o ni všemožně stará, vozí ji k lékařům a řídí se jejich radami. Jeho vlastní práce i děti musí počkat. Všichni zúčastnění, rodina i lékaři, jsou odměněni tím, že se ženě uleví, léky zabírají a kvalita života nejen ženy samotné, ale také manžela a dětí se vrací zase k normálu. Muž si oddechne, poleví v péči o ženu, musí vyrovnávat dluhy, které mezitím narostly v ostatních oblastech jeho života. Jenže deprese se dřív nebo později vrátí, opět začne ovládat rodinu jako nezvaný příživník, manžel se zase stará. A tak pořád dokola po celé manželství.

Pro nedostatek místa budu stručná. Omyl tohoto manželského páru může spočívat v tom, že sice spolu hezky pečují o svůj partnerský vztah, ale nevšimli si, že jsou si nejblíže právě tehdy, když přijde deprese. Stalo se jim mnohým opakováním, aniž to tak zamýšleli, a tím méně chtěli, že spolu svorně pečují víc o depresi než o vzájemný vztah, který nechce ani jeden z nich opustit. Vzniká nesnadná otázka: Co ty dva spojuje kromě deprese, a samozřejmě dětí, které ovšem dospívají a brzy vyletí z hnízda?

Aby toho nebylo dost, v dalších případech ani s rovinou, dvojdimenzionálním prostorem, nevystačíme a v léčbě je třeba přidat další dimenzi, postoupit na ještě vyšší logickou úroveň. Dynamiku třech koevolučně svázaných vztahů třech figur (typicky matky, dítěte a otce) nesměstnáte do roviny, ale potřebujete vystoupit z dvojdimenzionálního prostoru do prostoru trojdimenzionálního. Pokud individuální symptom vzniká a je utvářen v kontextu dynamiky trojice, budeme se chovat ekonomicky, když pozveme k léčbě trojici všech koevolučně navzájem svázaných tří osob. Některé symptomy jsou opravdu nejefektivněji léčitelné až tehdy, kdy se vedle prostředků biologické medicíny sáhne také po rodinné terapii. Mezi takové nemoci a poruchy patří například poruchy příjmu potravy a všechny další potíže somatické, psychické či sociální, které jsou projevem obtíží separačního procesu dítěte nejprve uvolňováním ze symbiózy s matkou (a také oddělováním matky od dítěte, proměna se musí totiž odehrát nejen v dítěti, ale také v matce samotné) a později za podstatné účasti otce z rodiny ven k plné samostatnosti a schopnosti založit vlastní rodinu.

A jsme zpět u složitého tématu posledních let, transgenderu. Nyní, kdy jsme si alespoň v obrysech připravili půdu pro pochopení spoluúčasti rodinného či širšího celospolečenského kontextu na vzniku a léčbě individuálních nemocí a poruch, omezíme se na zdánlivě jen individuální, velmi bolestivé prožívání genderové dysforie, a to především nedospělých dětí, u kterých není psychosexuální vývoj ještě dokončen.

Nesouvisí tento nápadný a v posledních letech prudce rostoucí jev s podmínkami, jaké poskytuje liberální společnost pro vývoj našich dětí a vnoučat? Pře odborníků mnoha profesí (sociologů, antropologů, psychologů, biologů, z lékařů především psychiatrů a sexuologů a v neposlední řadě politiků) o definici rodiny zůstanou bezzubé a zavádějící, pokud nebudeme zkoumat rozdíly mezi různými podobami rodin z hlediska vývojových potřeb dětí, a to při vylaďování biologické, psychologické a sociální vrstvy vývoje současně. Je zřejmé, že kvantitativní výzkumná metodologie nestačí, pokud zůstává u dokazování a zdůrazňování pouze toho, co mají různé podoby rodin společné. Žijeme v době, ve které díky velké svobodě probíhá spontánní celospolečenský experiment: Dnes jsou umožňovány všechny podoby rodin, a tedy nejrůznější uspořádání vztahů kolem početí, rození i výchovy dětí. Etika povinnosti ve společnosti, která dbala o pevnost rodinných hranic zvenčí, mizí v minulosti. O to silněji jsou vystavováni individuální odpovědnosti za originální volby ti, kterým tyto hranice přestaly vyhovovat.

Praxe rodinných terapeutů nemůže dost dobře podpořit hlasy, které tvrdí, že jsou pro kvalitu, nemocnost a zdraví dalších generací všechny rodinné sestavy stejně užitečné. A to nezávisle na tom, že samozřejmě se také všem těmto podobám rodin s největším nasazením v ordinacích věnujeme. Tedy vlastně právě díky této praxi máme příležitost vidět a srovnávat důsledky porušování bio-psycho-sociální rovnováhy pro děti i dospělé jako pod zvětšovacím sklem.

Na závěr krátkou kazuistiku chaotického prostředí kolem dítěte. Jak se bude vyvíjet jeho identita?

Tříletý chlapeček přijde do mateřské školky a oznámí dětem, že je holčička. Děti řeknou tak jo, vyhoví mu, a místo Karlíku jej začnou oslovovat Karolínko. To by nemuselo vzbudit žádnou pozornost, děti jsou děti. Kdyby však také paní učitelka, která snad prošla nějakým školením, neusoudila, že dítěti je třeba vyhovět, a tak na něj také začala volat Karolínko. Doma se Karlík chtěl oblékat do holčičích šatů, tvrdil, že holky jsou lepší a hezčí. Rodiče to znepokojovalo, a tak v Karlíkových pěti letech zašli na sexuologii. Pan doktor doporučil, aby začali používat neutrální jméno Kája, a Karlíka prý nabádal: Musíš si to prosadit! Rodiče odešli poněkud zmatení, a tak vyhledali rodinné terapeuty. Tam vylíčili, jaký start do života mělo jejich dítě. Karlíka adoptovali v jeho třech měsících a v těch třech letech, kdy se Karlík snažil přidržet matčina genderu, se rozvedli. Moc dobře se střídají, tedy Karlík střídá své adoptivní rodiče po týdnu. Ví, že jej vlastní maminka nechtěla a zná její jméno. O vlastním otci se neví vůbec nic. Rodiče si pochvalují své genderové vlastnosti, matka je spíš maskulinní, má zvýšené hladiny testosteronu a otec je spíš feminí, má špatný spermiogram.