Chvála&Trapková: Vývoj mužsko-ženského atraktoru v jazyce rodiny z transgeneračního pohledu.
Předneseno na konferenci systemické terapie ISZ v květnu 2001
Během dvacátého století se dramaticky proměnil poměr mezi silami moci v rodinách. V dlouhodobé perspektivě při práci s rodinami v transgeneračním modelu můžeme pozorovat řadu klinických příkladů těchto probíhajících změn. Ačkoli lze tyto změny ilustrovat na mnoha různých úrovních a v rozličných způsobech pohledu na společnost, při práci s rodinami si všímáme především proměn fenoménů v mužském a ženském jazyce a jejich vlivu na separační procesy. Vycházíme z klinické práce s početnou skupinou rodin s poruchami příjmu potravy, ale i s mnoha dalšími psychosomatickými symptomy, u kterých bývá separační proces často komplikován nebo se dokonce zastavuje.
Od původní polarizace dvou mocenských rodičovských strategií, totiž láskyplné akceptace na jedné a vyžadování řádu na druhé straně, došlo podle našeho pozorování k jejich rozptýlení a zmatení mezi matkou a otcem. Vzniká tak nejasné rozložení moci v rodině, znejasnění hranic a rolí se všemi důsledky pro vývoj dětí. V populaci přibývá nedospělých otců a matek neschopných přizpůsobovat svůj jazyk ve prospěch dítěte, zatímco jeho růstové potřeby jsou biologicky determinovány. To bývá zdrojem komplikací v růstu.
Je to právě dítě, které po narození proměňuje jazyk rodiny. Dospělá matka regreduje až na preverbální úroveň s dítětem, aby jej dále provázela nově vznikajícím jazykem-světem. Tak vzniká bezesporu intimní prostor rodiny, jehož zdrojem je dítě. Ono zasívá novotvary do obecnějšího jazyka rodiny, která komunikuje s širokým mimorodinným okolím. Právě odchylkami od normy, novotvary, novými významy a výkladem smyslu se liší jazyk každé jednotlivé rodiny od ostatního jazykového prostředí. Dvojjediný mužsko-ženský atraktor nabízí dítěti akceptování všeho co tvoří, a ve své druhé polaritě vyžaduje proměnování dítěte ve prospěch obecnějšího jazyka. Tím postupně uvádí dítě do širších světů.
V terapeutickém kontextu nabízíme možnost použití tradičních prostředků rodinné a systemické terapie s respektem k proměnám a k rozložení mocenských ohnisek v rodinném systému, což zvyšuje efektivitu naší práce především v obdobích separace. Feminní a maskulinní síly v obou rodičovských postavách se projevují v jazykových fenoménech, které lze rozpoznávat, a s ohledem na stupeň dosaženého vývoje rodinného systému v separačním procesu podporovat nebo tlumit při terapii. Efektem bývá mizení psychosomatických příznaků u více členů rodiny současně.
Jazyk rodiny
Máme-li porozumět klinické zkušenosti s rodinami v transgeneračním pohledu, je třeba přijmout předpoklad, že každá rodina je tvořena jiným, vlastním jazykem. Pokud bychom poukazovali jen na verbální složku sémantického pole rodiny, těžko bychom někoho o takovém tvrzení přesvědčili. Rodiny se na první pohled v národním jazykovém prostředí ve slovní zásobě liší jen málo.
Rozumíme-li však jazyku jako sémiotickému systému, který funguje jako kód, který přiřazuje významy posloupnostem událostí, pak vidíme, že verbalita je jen pověstná špička ledovce, jehož podstatnou část pod hladinou nevidíme. Rádi bychom navázali na úvahy Romana Jacobsona, který usiloval o pochopení fenoménu jazyka ve všech jeho projevech. I on ukazoval, že není možné jazyk vyčlenit z ostatního lidského chování, protože celek tohoto chování je vždy signifikantní. [i]
Kdo jiný než rodinný terapeut by mohl dosvědčit, že médiem rodinného kadlubu je jazyk, přesněji celé sémantické pole. To si lze představit jako neustálé přiřazování významů všem možným posloupnostem událostí. Selektivní výhoda takového chování je nejspíš v tom, že čím lépe odhaduji význam posloupnosti, tím pravděpodobněji odhadnu další krok událostí. Svět se mi stává vyzpytatelným.
Tak když se např. nejprve setmí a pak si jde maminka lehnout, je noc a bude se spát. Když si jde lehnout za dne, je nemocná, budu se muset sám o sebe postarat. Nebo jindy když už na schodech voní pečeně, slyším hudbu z rádia a nebyl jsem ve škole, doma se chystá slavnostní oběd, budu se mít dobře. V jiném případě může být celá sekvence ohrožující, protože „mě zase budou nutit do jídla“. Když voní jídlo, ale tatínek se tváří nebezpečně, něco se asi stalo a matka si bude otce udobřovat. V takovém případě je bezpečnější je neotravovat. Když jde pán do koupelny, kde na sebe stříká vodu, potom se pomalu obléká, snídá, dává mi žrádlo, bere si aktovku, cinká klíči a bere vodítko, půjdu s ním do práce. Čeká mě radostný den. Pokud vstává za tmy, nervózně pobíhá bytem, bere a pokládá různé předměty, za běhu jí, bere si na sebe věci, které páchnou jinak, něco mi neklidně vysvětluje u dveří, nebere vodítko, znamená to, že budu muset být doma, přestože cinká klíči. Budu se příšerně nudit a není jisté, jestli páníčka ještě kdy uvidím. Smutný pes.
Tato poslední řada událostí, jak je vidět, byla jakoby „čtena psem“. Neumím si představit, že by on také nepřiřazoval sledu událostí významy na základě své zkušenosti. Je na něm dobře vidět neklid, pokud se odehrává nová, dosud neznámá posloupnost, která zatím nemá význam. Je zmatený, snaží se uhodnout další vývoj. Experimentálně to dávno doložil Pavlov a nazval to podmiňováním v rámci první signální soustavy. Celou oblasti verbalizace označil za druhou signální soustavu. Je to dobrý popis dobrých experimentů, ale chybí nám pochopení celistvosti. Sehranost domácího zvířete s jazykem rodiny je někdy tak nápadná, že majitele psů lze jen těžko přesvědčit, že jejich miláčci nemyslí tak jako lidé. Zvířata v domácnosti dokládají existenci sémantického podloží rodiny, bohaté soustavě zvuků, pachů, světel, barev, pohybů, souhybů, tvarů, prostorových vymezení a omezení, které se vyvíjejí v kratších či delších cyklech. Tvoří tak nezaměnitelnou spleť sekvencí, kterým ten, kdo zde žije, přiřazuje významy. Protože velkou část všech těchto událostí produkují další živí tvorové v prostoru soužití rodiny, jsou si všichni vzájemně jediným interakčním polem, ve kterém je přiřazování významů a hledání konsensů (kon-sens) v kontextu (v kon-textu) hlavní náplní.Vrcholem této společné činnosti je vznik verbalizace, specifické formy kódu.
Takto definované sémantické prostředí rodiny je vždy jedinečné. Na jeho vývoji závisí růst všech účastníků. Na jednom pólu dospělí jedinci-rodiče komunikují obecným jazykem s širokým okolím rodiny- světem, a na druhé straně domácím jazykem mezi sebou. Ten se neustále vyvíjí podle potřeb celého rodinného systému, jako živý organizmus. Někdy je tento vnitřní jazyk rodiny tak odlišný, že kontakt s okolím vyžaduje překladatele. Dobře je to vidět v rodinách, kde je dítě silnější než rodiče a trvá na své „dětštině“, tedy nesnaží se napodobit zvukové posloupnosti podle rodičů, ale přiřazuje významy svým vlastním posloupnostem zvuků- slovům. Slabí rodiče se jeho řeči naučí, dobře mu mohou rozumět, ale pro ostatní „cizince“ musí dělat překladatele. Pokud mu rozumí, znamená to, že vědí, jaké významy dítě přiřazuje svým posloupnostem zvuků.
Tvrzení, že na vývoji sémantického pole závisí vývoj všech účastníků, není nadnesené. Schopnost porozumět smyslu stále složitějších posloupností událostí, vyžaduje neustálý trénink. Přiřazování smyslu, kódování, jde pomalu a rozvíjí se od nepatrných rozdílů, odlišitelných od pozadí. Událost, třeba pohyb tmavého pruhu v modravém poli, může být podle okolností ryba ve vodě, pták na nebi, záhyb sukně nebo obrázek auta v televizi. Kódování začíná jistě již prenatálně, ale s velkou bouřlivostí začne při porodu a hlavně po něm ve světě bohatém na podněty. Od prvních tělesných pocitů zimy, světla, hladu se rozvíjí první přiřazení významu v souladu se sémantickým podložím rodiny. To proto je tak zásadně významná každá událost v prvním roce života, protože v této době se vytváří kmen kódování, který se bude celý život rozvětvovat do neuvěřitelné košatosti, do takových detailů, jakých jsme my lidé v rozlišování schopní. Celá koruna vrůstá do kulturního prostředí a současně ji utváří. Rozumíme světu tehdy, kdy odhadujeme posloupnosti událostí, kdy je kódujeme takovými významy, že z chaosu světa před námi vyvstávají rozlišitelné jednotlivosti a my umíme odhadnout vývoj dalších událostí. Říkáme pak, ano, to znám. S ostatními se pak setkáváme díky konsensu, zmocňováním se společně přijatelného kódování, v pravém slova smyslu „hledáním společného jazyka“, vyjednáváním toho, co můžeme spolu sdílet a to je provázeno pocity sounáležitosti, pocitem, že „sem patřím“, „tento svět mi není cizí“.
Je velmi zajímavé pozorovat, co se stane, když se setkají při založení nové rodiny dva lidé z různých kadlubů. Nejsou- li to bratr se sestrou, a to obvykle nejsou, setkávají se v nich dva zcela odlišné jazyky. Celé hluboké chápání světa koření v jejich vlastních rodinných kadlubech a není divu, že je jejich sžívání tak komplikované. Obvykle se bojuje o to, ke kterému jazyku, k jakým přiřazovaným významům se nová rodina přikloní, z které rodiny převezme soustavu sémantického podloží i s jeho verbální složkou. To, že zpravidla mluví stejným –mateřským jazykem je jen zavádějící.
Dobře to lze ilustrovat na hudbě. To je také celá sémiotická oblast založená na zvukovém médiu, ve které přiřazujeme posloupnostem zvukových událostí významy, na rozdíl od jazyka významy nepojmenovatelné. Hudbě rozumíme tehdy, kdy odhadujeme další vývoj posloupnosti, třeba rytmu. To je nejjednodušší posloupnost, kterou můžeme sdílet s ostatními velmi snadno, stačí vzít klacek a v rytmu s ostatními do něčeho mlátit. Posloupnost tónů je melodie a ta je nám lahodná, když ji umíme předvídat. Když si umíme představit za posloupností těchto tří tónů další tón, který dává jakousi „logiku“. Taková hudba nám připadá známá, ta v nás vyvolává pocity přináležení ke světu. Proto je také první hudba, která se nám může líbit, velmi jednoduchá. Čím více hudby máme příležitost slyšet, tím více se rozvíjí naše zkušenosti s dalšími a dalšími možnými variacemi a posloupnostmi, ony pocity „rozumění a mírného překvapení z neznámého sledu událostí“ nám poskytuje hudba stále nová, ale stylově ještě blízká. Jsme-li v rozvoji hudebního chápání ještě u Dvořáka, může nás zaskočit a i znechutit Stravinskij. Skladatel má smůlu, je-li příliš napřed před všeobecným chápáním hudebního jazyka společností, umírá nepochopen, aby byl za nějaký čas objeven a opěvován.
Dítě se zmocňuje celého neverbálního podloží, především pachového, zvukového, tepelného. Vyzná se v tomto protosvětě rodiny. Všemi svými smysly se zmocní fyzikálních základů světa k ověření. Teprve na tomto podloží bude stavět svou verbalitu, schopnost učit se významům zvukových sekvencí v kontextu dialogu. Postupně favorizuje zvukový kanál, ve kterém se objevují zvukové posloupnosti- řeč. Celý další vývoj bude mít dialogický charakter. Ke každému dalšímu vývojovému úkolu bude muset hledat vhodného partnera, někoho, komu by mohl klást otázky a kdo by mu na ně odpovídal. Tak se začne zmocňovat také světa k uvěření. Klíčem k tomuto světu bude vztah víry k tomu, kdo mu odpovídá.
Je velmi důležité, že matka regreduje vedle dítěte na jeho úroveň. Objeví přitom své preverbální zkušenosti. Rozvine svou intuici, naučí se odhadovat, co dítě potřebuje. Uspokojuje jeho potřeby, láskyplně ho ošetřuje a akceptuje všechno, co dítě dělá. Postupně však, jak dítě roste, potřebuje také narážet na překážky, které ho nutí k dalšímu růstu. Stále častěji se objevuje něco, co vyžaduje od dítěte určité chování. V soustavě se objevuje vyžadující, strach budící ohnisko. Samo o sobě by růst zastavovalo. Pouhé vyžadování, vynucování, trvání na pravidlech a řádu, zastavuje tvořivost. Ta je naopak potencována akceptováním, přijímáním a podporou. Obě potence jazyka jsou obsaženy jistě i v neverbálním sémantickém podloží. Rytmus je základním projevem řádu, chaos a pestrost vyzývají k tvořivosti. Už u malých dětí je vidět rozdíl v chování, chlapci vyzývají svět k reakci, experimentují mimo svůj vnitřní svět, kladou svému okolí otázky pomocí experimentu, akce. Více tzv.zlobí, vyžadují si na svém okolí své. Děvčátka častěji svět prožívají uvnitř sebe, činí jiná rozlišení bez potřebné zevní akce, spíše mentální operací a vcítěním, jsou tzv.hodnější, spíše situaci akceptují. Obě pohlaví se liší způsobem, jimž svět zvnitřňují, činí rozdílná rozlišení.
Kdybych to ilustroval zase na hudbě, naprostý zvukový chaos, třeba ladění orchestru, sice obsahuje nekonečný potenciál hudby, ale nedá se poslouchat, je to hluk. Teprve vstoupení řádu do chaosu dává vyvstávat srozumitelným posloupnostem, tvarům, souzvukům, stavbě skladby. Rozkoš z hudby zažíváme na pomezí řádu a chaosu, kdy jsme stále překvapováni, ale ještě rozumíme. V místě oscilace mezi akceptujícím těžištěm chaosu (vše je možné) a vyžadujícím těžištěm řádu (toto je nutné). Ne nadarmo je za vrchol lidské tvořivosti považována Bachova hudba, neuvěřitelný řád v chaosu. Naopak neustále dokola stereotypně hrající hrací strojek nás neuspokojuje. Pouhý vyzpytatelný řád je mrtvý.
Kdybychom si představili rodinný sémantický kadlub jako kouli, v jejímž středu je ono sémantické neverbální podloží, velmi specifická soustava všech vnímatelných posloupností a jim přiřazovaných významů, pak její povrch obrácený směrem ke světu je tvořen téměř obecným „mateřským“ jazykem, kterým rodina komunikuje se svým sociálním okolím a kulturou. Plod je uvnitř chráněn před přímým vlivem obecně přijatých významů. Za dítě jednají jeho rodiče nebo poručníci. Překládají dítěti zprávy zvenčí, učí je rozumět světu kolem, adaptovat se na podmínky venku tak, aby se světem dítě nekolidovalo.
Hranice je různě propustná, tak jak ji známe ze strukturální rodinné terapie. Čím uzavřenější je tento kadlub, čím spletitější překlad významů zvenčí dovnitř provádí, tím hlubší „dužinu“ specifického rodinného jazyka obsahuje. Dítě se svým růstem pohybuje směrem k povrchu této koule a separace není nic jiného než převzetí obecného jazyka a kompetence k používání všeobecně přijatelné konvence významů. Dítě na své cestě k okraji rodinného kadlubu prochází několika významnými kroky, které, jak se zdá, platí obecně. Jsou to jakési stupně separace, jako by byla potřebná doba setrvání v tomto kadlubu rozdělena na 3 fáze, které dostatečně přesvědčivě popsali psychoanalytici. Dítě během této cesty neustále osciluje mezi dvěma jazykovými těžišti: od akceptujícího ženského jazyka k vyžadujícímu mužskému jazyku. V jednom se osvěžuje a odhodlává, inspiruje, v druhém se otužuje a vyspívá, získává odolnost a řád.
Klinické implikace
Je nutné se zmínit o významu příběhů v životě rodiny. Když se v dítěti probudí verbalizování, tedy přiřazování významů zvukovým posloupnostem s obrovským nárůstem kombinací, začne chápat větší celky. Tu se propracovává k fenoménu rodinných bájí, které vytvářejí specifické výklady světa. Celá rodinná soustava se přiklání k dominantnímu výkladu příběhu a tím si členové potvrzují svou sounáležitost. Tyto příběhy se často stereotypně opakují a mají tak jakýsi signální význam. Ten, kdo se považuje za člena rodiny, automaticky sdílí s ostatními i významy, které jsou v příběhu předkládány tradicí. Teprve tehdy, kdy jednotlivec začne chápat „signální příběh“ odlišně od ostatních členů rodiny a když si to navíc dovolí vyslovit, začíná poslední fáze separace, oddělování člena. Příběhem samozřejmě může být i to, jak se oblékáme obvykle v tom či tom počasí, co se sluší nosit a co ne, když se jde do kostela, významným signálním příběhem je i vyprávění, co je správné jíst a co je nezdravé. Tím spíš je to třeba příběh o tom, že když byl mamince jeden rok, tatínek odešel nakoupit a dodnes se nevrátil a nikdo neví kde je, asi padl v boji za vlast.
Posloupnost událostí tělesných projevů vytváří specifickou sémiotickou oblast zdraví a nemoci. Z celku ohromného množství probíhajících dějů jsou do vědomí přivedeny jen určité sekvence událostí, od kterých jsou ostatní jevy odtrženy. Tato sekvence dostává význam. Např.únavě, bolestem svalů a kloubů, za pocitů z oblasti sliznice hrdla může být přiřazen význam chřipky. Nejrůznější bolesti bývají přiřazovány událostem a s nimi tvoří odlišitelnou jednotku- nemoc. Specializovaná sémantická oblast medicíny pak dělá další selekci a přiřazování významu, vytržení z celku. Pomocí experimentu vyděluje stále jemnější detaily a v zorném poli se tak ukazují stále další a další tzv.klinické jednotky. Klinická zkušenost je zvláštní formou příběhů o tom, jak kdo stonal a co mu na to pomohlo. Tradicí se tyto příběhy předávají. V čínské medicíně se například adept lékařského umění nejprve sedm let učí zpaměti všechny tyto příběhy, jak byly generacemi lékařů zaznamenány. Naše evropská medicína sice vymezila z obecné řeči svůj vlastní specifický pojmový aparát vycházející z vědecké tradice, podstata učení je však zase vyprávění příběhů o tom, jak kdo stonal a co mu může pomoci. Důležité je, že nic z toho, co by tento jazyk zobrazující pozorovanou skutečnost neobsahoval, nelze spatřit.
My v roli terapeutů máme svůj jazyk, kterým se více či méně úspěšně přidáváme ke jazyku rodinného kadlubu. Nejprve se domlouváme, jak je zvykem mimo kadlub, obecným jazykem, který „si drží svět od těla“, neumožní číst individuální kód. Teprve když jazykováním vyjednáme konsensuální oblast a vytvoříme vhodný kon-text důvěry, můžeme se podívat do větší hloubky rodinného kadlubu. Zpravidla je nám nabídnut některý ze signálních příběhů a na něm je testováno, zda jsme osoba důvěryhodná, ochotná přijmout tento výklad světa. Osvědčíme-li se, je nám dovoleno příběh převyprávět alternativním způsobem. Pokud nejsme dost okouzlující, důvěryhodní, spolehliví, pokud si nevytvoříme vztah, nebude mít náš alternativní příběh naději ovlivnit rodinný kadlub pacienta.
Jak vlastně léčíme? Obecně lze říci s Hanzem Liebem, že nemáme jinou možnost než pacientovi rozšířit zorné pole.[ii] Totiž znovu vybrané sekvence událostí, jimž byl přiřazen význam, integrovat do ostatních souvislostí. Je pravděpodobné, že to, čemu říkáme rozšiřování zorného pole, když opisujeme osobní vývoj, neznamená nic jiného, než zcitlivování pro ony neverbální hlubiny jazyka, které představují sémantické podloží rodinného kadlubu. Pacientku, která od desíti let trpí žlučovými kolikami, ale nemá vůbec ponětí o zlosti, kterou rodinné interakce neustále produkují, je třeba přivést k náhledu na tuto silnou emoci a naučit ji vyjadřovat jiným způsobem. Léčitelný je ten pacient, u kterého se nám podaří soustavu jeho výkladů narušit a reintegrovat. Převyprávět mu jeho dominantní příběh o symptomech a jejich souvislostech věrohodně jinak.
Můžeme také svým jazykem „šermovat“ naslepo hlava nehlava, až se něco stane a symptomy v rodinném kadlubu se „schovají“, možná jen nám z očí. To děláme často, říkáme tomu konfuse. Měl jsem klienta, čtyřiadvacetiletého muže, který přišel s tím, že nikdy neměl pohlavní styk. Byl zdatný sportovec, měl vlastní dům i auto, ale na ženy měl smůlu. V tomto jediném sezení jsem vyslovil nejméně 20 různých hypotéz, co všechno by mohlo být ve hře a jinak nic. Za měsíc přišel poděkovat, byl v pořádku.
Můžeme se přidávat naslepo k jazyku rodiny svým systemickým vše rozpouštějícím jazykem zpochybňovat zavedené významy, rozhýbávat ztuhlé struktury až to povolí a klient sám si najde cestu vývoje. Nebo až se rodina pohne z místa, kde ve vývoji zatuhla.
Můžeme však také hledat svými otázkami, v jaké fázi vývoje se rodinný kadlub nachází, můžeme se pokusit porozumět rodinnému jazyku. To se zdá být těžké, ale ukazuje se, že čím máme více zkušeností s rozdílnými rodinami, tím více můžeme jednotlivé rodině porozumět. Můžeme hledat odpověď na otázku, co tato rodina potřebuje, více chaosu nebo více řádu? Co je v této situaci potřebnější? Svým jazykem pak můžeme podpořit to nebo ono těžiště jazyka. Protože víme, že se další vývoj vede oscilacemi, jak ukázal Breulin, a protože se domníváme, že vidíme oscilace především mezi dvěma těžišti jazyka, můžeme se k těmto oscilacím smysluplně přidat a ke změně v rodině dopomoci.
Oba druhy jazyka popsal již Bachtin. Ten hovořil o „autoritativním hlase“ a o „hlase vnitřně přesvědčivém“. [iii] Zatímco první z nich vede promluvy s předem určenými a nepozměnitelnými významy, druhý „ je z poloviny náš a z poloviny patří tomu druhému. Počítá se vzájemným povzbuzováním formou dialogu a se vzájemným ovlivňováním. Je to hlas, který uznává, že žijeme v provždy nejasném světě, v němž nám slova mohou zjednat určitou, pouze však dočasnou jasnost. Bachtin míní, že „ takové slovo probouzí nová a nezávislá slova, která tříbí masu slov našeho nitra a nezůstává izolované a nehybné: není konečné, ale otevřené a v každém novém obsahu jehož je dialogem dosaženo, je tato řeč schopna odhalit ty nejnovější významy.“ Je zřejmé, že tento autor dává přednost druhému jazykovému modu a zavrhuje první, totiž autoritativní, vyžadující jazyk, představující mu nejspíš zástupně sovětskou moc.
Také my jasně rozlišujeme oba jazykové mody, na rozdíl od Bachtina však považujeme oba za důležitou součást rodinného systému, mají-li v něm vyrůst zdravé děti. Jsou to dvě polarity jazyka, rozvíjející se od dvou odlišných strategií činění rozdílů, tedy rozumění světu. Jak jsme již popsali, nadanější jsou zřejmě pod vlivem testosteronu pro první z nich více chlapci, a pro druhý dívky. Obě polarity však v rodině tvoří komplemetnární dvojici, která by v jazyce teorie chaosu mohla být blízká jedinému mužsko-ženskému atraktoru. Chaotickému systému oscilujícímu kolem dvou těžišť, aniž by kdy byla dráha stejná, podobně jak to vidíme u Lorenzova atraktoru. Není zřejmě nutné, aby jednu nebo druhou polaritu zastával otec či matka, podstatné je, aby polarita v rodině byla přítomná. Terapie pak nemá být jen chápající a akceptující, někdy je velmi podstatné přidat se naopak k polaritě vyžadující a podmiňující. Toho snadněji dosáhneme ve dvojici terapeutů, muže a ženy, ale docela dobře lze oběma polaritami vládnout i v jedné osobě, podobně, jako si musí poradit i jen samotná matka nebo otec vychovávající dítě. V každém případě je však třeba obě polarity jazyka přijmout jako cenné a užitečné, nediskvalifikované. To nám umožní se k jedné či druhé modalitě připojit a zesílit ji nebo oslabit, podle potřeby.
[i] Eco H.: Mysl a smysl, Vize 97, Praha 200, str. 14
[ii] Lieb Hans: Psycho-somatika: nerozlišitelný celek, instruktivní interakce, nebo strukturáln sdruñená koevoluce? Z.system.Theor.10/4 (:256-267,1992) Z.system.Theor. 10/4 (:256-267,1992)Psychosomatika, teoriepsychosomatika, teorie, systemický model (Úplný pÍeklad lze nalézt v Kontextu IX-2-1993)
[iii] Morson, G.S. (ed): Bakhtin. Essays and dialogues on his work. Chicago: Chicago University Press, 1986