Ludmila Trapková

(Předneseno na semináři „Rodina v krizi anebo krize v rodině?“ v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR dne 6.11.01)

Nejsem znalkyní ženského hnutí a nechystám se mluvit o feminismu. Avšak jako rodinná terapeutka si všímám změn ve vztazích mezi muži a ženami v rodinách a mohu nabídnout pohled z perspektivy praxe na dvou pracovištích, pražské Ordinace klinické psychologie a libereckého Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch.

Nikdo dnes už nepochybuje o tom, že se během posledního století významně změnilo postavení žen na Západě. Mohu svědčit o kvalitě tohoto pohybu v intimním interakčním prostředí české rodiny za posledních zhruba 25 let, což je doba, po kterou s rodinami profesionálně pracuji.

Především je třeba říct, že nestačí sledovat konkrétní rodinu v jedné generaci, abychom pochopili přednosti a rizika vývojových změn, ve kterých se rozhoduje o tom, jestli bude síla rodu předána dál. V psychoterapii si můžeme udělat snadno obrázek o životě rodu do minulosti asi čtyř generací, kam obvykle sahá aktuální paměť rodiny. Pacienti nás naučili pozorovat, odkud kam proudí životní síly rodu, zda po směru času, v tom případě se s větší pravděpodobností rodí zdravá generace dětí, nebo, zda se tyto síly investují proti směru času. To v případě, že některá z předchozích generací nesplnila své vývojové úkoly a to, co nedostala od svých rodičů, nereflektovaně očekává od dětí, místo aby jim byla k dispozici.

Léčili jsme rodinu, která se na nás obrátila pro poruchu příjmu potravy 15- leté dcery. Matka současně trpěla úpornými migrénami a otec měl sklon k depresím. Brzy se ukázalo, že matka matky prožila koncentrační tábor a vrátila se jako jediná z příbuzných. Rozhodla se, že vzpomínky na hrůzy svým dětem nepředá. Tajila i svůj židovský původ. Přitom si nesla obrovský emoční dluh a smutek, který vedle ní pochopitelně prožívaly její děti a musel se s ním vyrovnávat i manžel, aniž by bylo v rodině zřejmě, odkud pramení. Matka naší pacientky byla citlivým dítětem, naučila se být hodná a poslušná, aby matce nepřitěžovala. (I velmi malé dítě dokáže emočně pečovat o svého rodiče na úkor vlastních vývojových potřeb.) Vzala si manžela, který se podobně zase z jiných důvodů staral ve svém dětství o svou matku. Mají tři děti, u prostřední se objevila mentální anorexie, později bulimie. Naše léčba vychází z poznání, že jde o příznak zastavení vývoje celého rodinného systému, ve kterém jakoby chyběly síly k dalšímu růstu. Pracujeme obvykle na tom, aby po přechodnou dobu byli rodiče, nejprve matka a potom i otec pacientce emočně zvýšeně k dispozici, dopomáháme, aby dítě společně s rodiči překonalo práh z dětství do dospělosti. Jak však měli tenhle požadavek splnit otec s matkou, kterým jejich rodiče nemohli poskytnout totéž? Místo aby oni byli svým dětem k dispozici, pokládali za samozřejmé, že se děti přizpůsobovali emočně jim. Životní síly se zde obracely proti směru času a tak jich ubývalo, že by se mohlo snadno stát, že se v další generaci pod obrazem mentální anorexie už žádné dítě nenarodí. Kdyby se nepodařilo anorexii vyléčit, tato dcera by patrně neměla potomky.

Takových osudů můžeme pozorovat v našich ordinacích a poradnách mnoho. Matka nemusí být židovka a prožít koncentrák. Stačí, aby byla rozvedená, nucená živit sebe a děti, a aby si otec založil novou rodinu, kde je plně vytížený. Když se takový vzorec bude opakovat ve druhé, třetí, čtvrté generaci, bude se situace dětí zhoršovat, rod bude slábnout. Slabost se obvykle projeví neschopností nebo jen částečnou schopností separovat se od rodičů, postavit se psychosociálně i ekonomicky na vlastní nohy. Pak jsme svědky toho, že dvojice nezralých lidí zakládá rodinu, a přitom ještě stále zůstává jeden nebo oba rodiče závislí na prarodičích, děti vychovávají děti. Tak, jak se zvyšuje životní tempo, je na proces separace méně a méně času.

Jedním z významných faktorů, které mají na zdravý vývoj dětí vliv, je přítomnost a rozložení maskulinity a feminity v rodině. Dítě od samého narození osciluje mezi těmito dvěma ohnisky, jsou období, kdy se potřebuje přiklánět více ke světu matky, prožít její ženství a nepodmíněnou lásku, jindy je chybění otce fatální, když je dítě právě v období, kdy se potřebuje naopak ze ženského světa oddělit za pomoci mužských sil v rodině a přiklonit se k otci, který trvá láskyplně na otužování a na výkonu.

Naše klinické zkušenosti svědčí o tom, že když se tyto dvě potence v rodině, mužská a ženská jedna druhou zpochybňují, když se mísí, nebo zaměňují, když není jasné, kdo je nositelem předností mužského a kdo ženského pohlaví, může být separační proces značně ztížený. V takových případech vidíme často nejrozmanitější poruchy kteréhokoli člena rodiny, které chápeme jako výraz zpomalení nebo zastavení vývoje systému rodiny jako celku.

Ženská otázka bývá diskutovaná z individuální perspektivy, případně se mluví o změnách rolí v páru muže a ženy a pozornost se zaměřuje na jejich vztah. Prospívání dětí se bere v potaz jen na pozadí ústředního motivu, kde se poměřují zájmy a potřeby ženy se zájmy a potřebami muže. Dívky s poruchami příjmu potravy, a později rodiny s jakoukoli jinou symptomatikou, nás naučily pokládat za jednotku nikoli jedince, ani pár, ale trojúhelník rodičů s dítětem. Všichni tři se vyvíjejí v koevoluci jednoho s druhým, vzájemně cirkulárně závislí na výhodách a dluzích z minulosti u ostatních.

Co se v této trojici děje po dobu přibližně čtyř posledních generací? Odhaduje se, že asi před 100 lety začalo sebeuvědomování žen vstupovat do tradiční rodiny, kde otec držel formální autoritu, žena jej doplňovala, podřizovala se a její vlastní schopnosti byly až druhořadé. Patrně ženu ani muže většinou nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak. Že se z kolektivního nevědomí začalo hlásit jiné uspořádání sil v mužsko – ženském světě, o tom se můžeme dočíst v pracích klasiků psychoanalýzy a jejich žáků. Jedním z méně citovaných, avšak pozoruhodných byl Wilhelm Reich, který dokazoval, jak zdraví žen i mužů závisí na kvalitě sexu, o kterém rozhoduje kvalita partnerského vztahu. V odborných publikacích i krásné literatuře první poloviny 20tého století se čím dál častěji objevoval a řešil paradox manželství, kde se má snoubit požadavek na spontánní vývoj citového vztahu, jenž právě je předpokladem sexu, který životní energii obnovuje a neodčerpává, jak je to se sexem z povinnosti, s požadavkem na rozumné a odpovědné rodičovství.

V praxi si na našich pracovištích uvědomujeme v posledních desetiletích, že se štěpí funkce rodičovská od partnerské. Je to příliš nápadný jev, který se opakuje ve většině rodin našich klientů v různých fázích vývoje rodiny, než abychom jej mohli přehlédnout. Rozvodem se řeší vztah partnerský, nikoli rodičovský. Rozvádějí se partneři, rodičovství rozvést nelze. Psychologicky byly tyto dvě funkce donedávna mnohem méně diferencované, než je tomu dnes.

Pracujeme stále častěji s rodinami, kde si dvojice dopřeje distanci v intimitě a současně se jim daří žít dokonce i citově bohatý život s dětmi a druhým rodičem. Dochází také často k psychologickému rozvodu, aniž by manželé usilovali o právní řešení pomocí soudního rozsudku. Stává se, že se mladí lidé na základě negativních zkušeností předchozí generace spojují a zakládají rodiny bez svatby, čímž rezignují na právní i církevní posvěcení právě partnerského svazku, neboť rodiči se stávají biologicky tak jako tak.

Společností jsou mnohem víc než dřív tolerovány relativně trvalé mimomanželské svazky, takže se také častěji uskutečňují sítě partnerských vztahů, ve kterých se děti pohybují a jsou vychovávány v prostoru, kde je více otcovských postav a více postav mateřských najednou. Jako by se vytvářela neformální pravidla, která platila v některých primitivních společenstvích, kde děti patřily celému kmenu a biologického otce nemohly znát. Je však třeba zdůraznit, že na rozdíl od nich vládne velká libovůle v tom, co smí a nesmí dítě vzhledem ke svému věku, za co a za koho je odpovědný dospělý, pokud pravidla o tom neudržuje rodina v tradici rodu sama.

Tvůrcem a udržovatelem pravidel je mužský princip, ať už v jednání muže nebo ženy. Výhodnější je, aby to byl především otec, kdo stanovuje a vyžaduje hranice toho, co se smí a co už ne za podmínky, že má pro ženu i děti formální autoritu naplněnou imponující autoritou neformální. To je pro dnešního muže často nesplnitelný úkol vedle vnitřně psychologicky rozvinuté, vzdělané a samostatné ženy. Zatímco v generaci rodičů narozených ve 20-tých letech o rozvod žádali častěji muži, nyní převažují ženy.

Jen ten, kdo denně poslouchá zoufalství matek, kterým záleží na udržení rodiny a současně jsou také pod vnitřním tlakem odpovědnosti k vlastnímu nadání a prožívají osamělost vedle nezralého muže, který je přítomný fyzicky a nikoli emočně a resignoval na jakoukoli autoritu, jen ten klade otázku, co je větší hrdinství, zda zůstat nebo odejít. Jen ten, kdo denně poslouchá zoufalství mužů, kteří jsou diskvalifikováni kmeny žen generálek, kde se dcery už v několikáté generaci neosamostatnily od svých matek a zůstávají nezralé a nemateřské, jen ten pocítí zoufalou situaci dětí, které ke svému vývoji nutně potřebují oscilovat mezi dvěma světy, mateřským a otcovským.

Shrnu-li dosavadní úvahy, zdá se, že to, co je mediálně zdůrazňováno, není krize ve smyslu patologie, destrukce, či hrozícího zániku rodiny jako takové, ale že jde o krizi vývojovou, která se týká života rodů a její překonávání se projevuje individuální rodinnou patologií.

Vývojovou krizi je třeba chápat jako práh, či období v proudu života, během kterého je nutné uzavřít a opustit staré a objevit, nastolit a stabilizovat nové na další vývojové úrovni. Jde o etologický jev přizpůsobování organizmu novým vnějším a vnitřním podmínkám růstu života na Zemi.

Rodina opouští tradiční soužití muže a ženy, kde má muž formální autoritu jen proto, že je muž. Sebeuvědomění žen jej nutí k tomu, aby se vedle své ženy rozvinul psychologicky a stal se imponujícím partnerem. Aby totiž měli oba větší naději na to, že zůstane jejich partnerství spontánně živé a bude se rozvíjet současně s rodičovstvím. Ženy v tomto procesu mohou jednat buď způsobem, který s mužským světem spolupracuje a snižuje úzkost mužů i jejich vlastní ze ztráty tradičního hierarchického uspořádání ve prospěch symetrie a spolupráce, nebo mohou devastovat životadárné rozdíly mezi mužským a ženským světem tím, že se zmocňují funkcí, které jim nepatří.

Není pochyb o tom, že děti potřebují sociálně uzavřený prostor s dospělou akceptující a milující matkou a sebevědomým emočně angažovaným otcem, který od dětí vyžaduje dodržování jasně stanovených pravidel. V partnerství, které nestagnuje, ale umožňuje individuální vývoj obou partnerů, přináší sex energii pro vývojové úkoly rodičů a dětí.

Jsem přesvědčená, že rodina jako taková neprochází destrukcí, nezaniká, ale její funkce se transformují. Zřizování institucí, které rodinám pomáhají nepřehlednou situaci mapovat a hledat společně s rodinami originální řešení poradenskou a terapeutickou činností, má bezprostřední vliv na to, které rody budou žít a které vymřou, jak kvalitní budou další generace.